Ležím si a marodím. Nemohu dělat téměř nic a je to úleva. Před očima si promítám postupně všechny obrazy z minulého týdne. Chci o tom psát, ale nevím, kde začít. Taky si musím hodně citlivě navnímat, jakým stylem mohu psát o svých blízkých, byl to porodní týden mé dcery. Určitě chci začít u flow. Jestli mě v něčem tento porod prověřil, tak...
Nad touto otázkou jsem již pozastavovala vícekrát. Uvědomuji si, že to bude dost individuální, podle toho, co přesně v rodině probíhalo. Rozhodně se ale vždy objeví narušený pocit bezpečí. To mě asi nejvíc zasáhlo, když jsem si kdysi nechala postavit rodinné konstelace na mou původní rodinu. To, jak se postavy představující nás děti, okamžitě sehnuly a chránily, obezřetně se...
Opět jsem ve chvílích, kdy prožívám porod své dcery. Mít dvě dcery je krásné a zažívat tato období je neopakovatelné, což určitě chápe každá matka, která to už také zažila, i každá babička. I když přichází už čtvrté miminko, tak tentokrát se mnou cvičí zase jinak. Člověk by řekl, že jsem si už mohla zvyknout, ale já si ani...
A byla jsem moc šťastná, protože jsem dostala zlatou zásnubní včelu 🐝. Ale popořádku. Na prsteny moc nejsem, teď delší dobu nenosím žádný. A zároveň vnímám jeho moc, mít kruh na prstu – je něco opravdu speciálního. Co se týká šperků, můj muž se mi vždycky obával nějaký koupit, neb nevěřil, že by se mi trefil do vkusu. Někdy...
Říká se, že sdílená radost je dvojitá radost a je to tak, moc si užívám gratulace a přání přítelkyň a takovou svou jemně ženskou a přitom silnou esenci, kterou díky tomu v sobě cítím. Holky kolem mě tou radostí úplně nakazily a radost má tu úžasnou schopnost, že roste 😊. Ano, nikdy jsem si nemyslela, že se mi to stane, že...
„Můžeme vůbec uvidět svou jedinečnost?“ Tahle otázka mi víří hlavou a následuje ji další otázka: „A je to vůbec třeba?“ Dalo by se říct, že by mělo stačit, ocenit svou existenci, život bez zabarvení, jen jeho podstatu. Ale… Co si myslíš ty? Jak jsem si k tomu došla a k čemu si dál docházím? Zažívám od léta vlnu hlubokých nádherných...
Miluji ženské archetypy. Díky nim mohu rozeznat a ocenit své různé síly. To mi výborně slouží nejen k úlevnému sebepřijetí, ale také k rozvíjení různých druhů sil.Připomínám si tím, že nejsem pořád stejná, že mohu ve správnou chvíli použít něco, co běžně nepoužívám a tím přesně zvládnu situaci tak, jak skutečně potřebuji. Ráda bych vykřičela do světa, že právě proměnlivost je nejstěžejnější...
Soucítění, pokora a ujasnění priorit. Situaci kolem vody nyní vnímám více než dřív. Jednak od té doby, co žiji ve městě, kde se hladina řeky zvedává, tak jsem pozornější, ač se to netýká mého domu. Pravidelně se mi tu připomíná síla řeky, vodního živlu. Nesleduji ale nepřetržité zpravodajství a nepodporuji šíření paniky, lítosti a strachu. To mi nedává...
Je to opravdu zvláštní, že v určité době jede u mnohých žen stejné téma, nyní je ve vzduchu téma sebehodnoty. Toto nyní otvíráme téměř při všech osobních konzultacích, jako by se konečně mohly uvolnit staré základní vrstvy, což je skvělé. Jak se to projevuje? Oslabená sebehodnota udělá to, že nás cokoliv velmi zasáhne, že očekáváme uznání, pochopení a podporu...
Málokdy píšu o důležitosti sebepoznání. Možná bych o tom ale měla psát víc, protože to, co mě přijde jako naprosto samozřejmé, mnohým tak připadat nemusí. A je daleko snadnější zabývat se druhými, nebo se plnit neustále informacemi, než se zabývat samy sebou. Než skutečně k sobě dovnitř otočit svou pozornost a setkat se s tím, co máme uvnitř sebe. K čemu slouží...
Letos, již podruhé, jsem dokončila roční prožitkový cyklus Vlčice. Mou lásku. Cyklus, který jsem vytvořila ještě už před čtyřmi roky. Hodně mi to dávalo smysl, vždyť vlčí síla v nás ženách je síla přežití, přirozenosti, autentičnosti a opravdovosti. První cyklus přerušil covid. Ženy byly tak krásně rozjeté, že jsem nechtěla, aby je ta doba stáhla dolů a začala...
Nikdy bych si to tak nenamyslela, ale hned po prožitkovém campu „Být ještě víc sama sebou“, který jsem vedla pro 22 žen, jsem odletěla se skupinou jiných žen, mých podnikatelských kolegyň do Glastonbury. Velmi speciální hippies městečko, legendami spojené s králem Artušem a Avalonskými kněžkami, tedy s pohanskými rituály, nad kterým se tyčí Glastonbury Tor. Celkem nás bylo 8 žen, některé jsme...
Jsem vděčná za to, že jsem svůj život dovedla do této kvality, kdy mám v rovnováze své 4 životní pilíře. Službu lidem, tvorbu, vztahy a sebe – pohyb, pobyt venku a usebrání. No, nebylo to hned. Vyšla jsem ze zaměstnaneckého poměru v roce 2011. Od té doby jsem se protloukala na volné noze, jak to šlo. Stylem pokus, omyl jsem se učila,...
Vděčnost, radost, pokora,tak bych nazvala esence, kdy si doprožívám první půlku srpna.Byla to jízda. Hned na počátku měsíce jsem vedla letní camp pro 22 žen na Božím centru v Novohradských horách. Téma: Být ještě víc sama sebou. Místo samotné, i tím, že je v něm hodně zlaté barvy a esence, pracuje pro náš růst.V kombinaci s tím, že jsme v neděli ráno měly...
Jsem z absolutně nehudební rodiny, u nás se prostě neposlouchalo, nic nezpívalo, snad jen malinkým dětem. K hudbě jsem byla přivedena svým životem, to se nedá jinak nazvat. Když jsem začala psát první knihu, řekli mi kamarádi, že knihy se musí pokřtít. První křest byl komorný, ale už od druhého jsem vždy sháněla i živou muziku. Díky tomu...
Nevím, proč jsem si kdy myslela, že umím mluvit. Hodiny herectví mě vyvádějí z omylu tak rychle, že ani moje ego nestačí zareagovat. Musím se tomu fakt smát – často lidem říkávám – že tam kde mají největší dar, tak mají i největší učení. U sebe jsem si myslela, že pro mě je největší učení umět mlčet. Ale...
Málokdy píšu s takovým odstupem, jako tentokrát. Má Bali cesta, která proběhla po Novém roce a až v květnu o ní mohu napsat. Vždycky se divím, kde jsem se tam ocitla, já bych asi „dobrovolně“ jen tak – do tropů nejela. Mě tam vyloženě musí zavolat něco jiného, konkrétního. Tropy nejsou můj přirozený šálek kávy, nikdy jsem o nich netoužila, vždy mám první...
Může se stát, že se v nás občas objeví tíže. Zahlcující pocit, že je toho na mě moc, co všechno ještě musím vnímat a řešit, najednou se život a mé záležitosti stávají břemenem, ze kterého chci raději někam uniknout. Jenže….? Co je za tím? Pamatuji si čas, kdy jsem starost o své tělo brala jako děsně zatěžující záležitost. Když mi pomalu...
Aneb jak být pravdivá a přitom tvůrcem? Myšlenka o tom, jak si tvoříme svou skutečnost je známá. Je velmi přitažlivá, dává nám pocit moci a to je rozhodně lepší než bezmoc. Být tvůrcem svého života – ano, jsme jím neustále. Vědomě i nevědomě. A v tom vnímám velký humor vesmíru, který nás postupně dostane i z naší naivity a pýchy – otevře...
Proč je to tak důležité? Abys žila to, co skutečně jsi ty, tam uvnitř? Ne to, co si o sobě myslíš, ale to, co skutečně z tebe vyzařuje, tu vnitřní speciální stopu, kterou jsi. Každá ji máme, někdy je víc skrytá, ale máme. No a právě – o co tady v našich životech vlastně jde? Abychom jen plnily povinnosti a žily „správně“ A co...
Čím víc jsem vidět na sítích, tím více si uvědomuji, že vytvářím určitý obraz. Ano, osobně mi dává velký smysl hrát si s oblečením, zkrášlovat se – protože cítím, jak krása podporuje mou vibraci, že víc a víc potřebuji soulad úplně všeho – materiálu, barvy, střihu. Dřív jsem si držela přesvědčení, že hlavní je nitro, obsah. A nějaké oblečení,...
Když si ženy přiznávají, čím si samy nejvíc ublížily, zazní často slova: „Příliš jsem se přizpůsobila, často jsem se přizpůsobovala druhým, nevěděla jsem, že tím ztratím sebe, ztratím svou sílu.“ A co jsme zjistily o víkendu se ženami? V první řadě si pojďme říct, že přizpůsobivost má i své dobré stránky. Jako všechno má obě polohy, pozitivní i negativní....
Setkala jsem se s přesvědčením, že víra je něco omezujícího, k čemu se uchylují slabí jedinci. Nejprve mi to vyrazilo dech, ale pak mě to podnítilo k úvaze. Za mě totiž je věřící úplně každý, i ten, kdo se vydává za ateistu. Protože každý něčemu věří…otázka spíš zní, zda si to uvědomuje nebo ne. Takže za mě – víra se ani náhodou netýká jen...
Počátek roku je vždycky krásný čas na přehodnocování toho, jakou cestou jdeme. Věřím, že jsi měla mezi svátky čas se zastavit a vyhodnotit si, co ti funguje dobře a co je třeba opustit. Nezapomeň vždycky ocenit jakýkoliv svůj pokrok. Teď tedy začínáme nově a já bych tě moc ráda inspirovala k tomu, abys šla stále dál. Abys měla odvahu rozkrývat své nevědomí, posvítit...
Čtu reakce žen an různé rodinné situace a dala jsem si na základě toho za úkol, pokusit se vystihnout svůj vlastní postoj k rodině. Pokusím se popsat, čím je pro mě rodina důležitá, za můj život tento vztah prošel mnohým. Mám k systému rodiny dlouhodobě určité výhrady. Úplně stejně důležité jako jsou vztahy v rodině, je pro mě zásadní nebýt pod jejím...
Jak se cítíš ve své rodině? Uprostřed nebo na okraji? Milovanou součástí nebo nepochopenou černou ovcí? Musím říct, že pro všechny typy pocitů mám velké pochopení. Sama jsem jich zažila mnoho. Vím, že cítit se nepochopeně, nepřijatelně není nic moc. Cítit se jako černá ovce může být sice částečně osvobozující, rebelské, ale stále je to i dost izolované...
Bez mučení přiznávám, že slovo vlídnost jsem si převzala ze slovníku Juditky Berkové, která je vynikající cvičitelkou jógy.Miluju to slovo čím dál víc. Protože je tak měkké a přitom jasné. A slouží nám úplně ve všem – jak ve cvičení, tak hlavně i v celkovém přístupu k sobě. Vlídnost považuji za druh osobní hygieny.Čistíš si pravidelně zuby, myješ si vlasy,...
Momentálně se věnuji spojením 4 tabuizovaných témat – Sex, Smrt, Bůh a peníze. Možná trošku kontroverzní spojení, ale mě dává velmi smysl a dnes ti chci ukázat proč. A taky to – že vlastně všechno je to lásce. Momentálně víc jak 1000 žen prošlo výzvou „Najdi svůj stín“ v těchto 4 konkrétních tématech a co jsme tedy objevily? Při setkání...
Tentokrát jsem cestovala se svým mužem. Miluju to naše společné fungování. Muž je víc praktický, technický typ, který se zdravou jasnou logikou mnohé umí vyřešit. Já zas naprosto intuitivní, když ucítím „správný“ tah, tak dělám rozhodnutí rychle bez dalšího prověřování. Dobré je, že muž to nijak neshazuje, nechce to logicky vysvětlit. Ví, že to mám jinak.Laskavě...
Umíš se ztratit? Stává se ti, že najednou jedeš podle partnera a ne podle sebe? Tak to vítej v klubu, na tohle jsme my ženy velké specialistky. A co se pak děje? Pak nám je mizerně, dostáváme se do situací, ve kterých být nechceme a jsme pochopitelně naštvané. Náš muž nás začne iritovat, hledáme na něm chyby a když to necháme rozjet, tak...
„Tak tohle se opravdu povedlo“, to byla nejčastější hláška naší islandské cesty. A vzniklo to tak náhle. Jak? To se musím vrátit na začátek léta, kdy jsem se chystala na svou akci se ženami v Novohradských horách v retreat centru Boží, u manželů Rozhoňových. Jejich nádherný, vymazlený prostor mi otevřel nové možnosti a než jsem tam se skupinou 23 žen přijela...
Která místa v nás ukrývají množství energie? Dalo by se říct, jako bys našla poklad. Z mé letité zkušenosti s doprovázením žen, z mého osobnímu letitého zkoumání sama sebe, jsou to místa, která nechceme úplně vidět, která si nechceme přiznat. Místa, na která běžně nemíříme, neoceňujeme je. Přijde mi ale, že cesta sebepoznání je cesta hlavně cesta neustálého přiznávání...
“Když jsem duchovní bytost, nepotřebuji peníze a vlastně ani sex.“ Tak to si přímo koleduje o setkání se „smrtí“, která by nekompromisně zatřásla s iluzí našeho ega, které se chce tvářit ctnostně. Popírání naší vlastní životadárné síly, díky které jsme tady všichni na světě, mi nepřijde jako ctnost, ale jako hloupost. Ale chápu, že se své vlastní síly můžeme trochu...
Smrt, Bůh, Sex, Peníze. Jak velká jsou to tabu? A jak velké TABU je tato životní témata propojit? Možná se mluví o sexu, možná se mluví o potřebě spirituality, to se už dnes taky poměrně dost přiznává. Možná se začíná mluvit o smrti – to se už taky děje. Ale mluvit o penězích ve spojitosti se sexem, Bohem a smrtí? Nebo mluvit...
Pro někoho se to zdá jako utopie. Ženy, které se vzájemně podporují? Ženy, které se neporovnávají a přejí si? Ženy, které se respektují a oceňují si navzájem svou cestu, svou různost? Ženy, které se rády od dalších žen inspirují? Jsem šťastná za to, že mohu říct, že to NENÍ utopie ani pohádka. Mám tu radost to zažívat a všímám...
Možná si pamatuješ na knihu Muži jsou z marsu a ženy z venuše Byl to ve své době velký hit. A přesto si nemyslím, že jsme se moc poučili. Stále máme zaryto, a to ženy i muži, že jeden model fungování je ten víc správný. Je víc ceněný, je uznávaný a druhý jako byl nedůležitý, ulítlý a tedy nežádaný. Před pár lety jsem absolvovala...
Někdy se spálíme a místo, abychom se poučily a šly dál, tak to raději zabalíme. Proč? Opravdu po muži netoužíme? Nebo je touha tak bolavá, že ji raději nechceme cítit. Raději se své bolesti vyhneme a vysvětlíme si, že muži jsou beztak všichni hrozní, že to nestojí za to… že, kdo by nás vlastně chtěl? Ouvej… Neříkám, že všechny musíme...
Letos v červnu mě opět čekalo vystoupení před velkým publikem. Tentokrát bylo téma akce živé Alchymie v Brně „Důvěra“.(pořádá Lucie Harnošová) Tento druh vystoupení mě moc baví, miluju ho a taky se ho nejvíc bojím. Protože už kdysi jsem se rozhodla, že nebudu přednášet, ale vyprávět příběh, který cíleně vytvořím. Vždy přizvu nějakou muzikantku na doprovod, aby slovo bylo...
Psaní knihy Stvořena pro lásku zrálo několik let. První záměr pro mou další knihu byl prožitý příběh s alkoholikem. Věděla jsem, že chci na toto téma zamířit, protože jsem si bolestně uvědomovala, že zkušenosti s alkoholismem mají mnohé ženy, a že je to něco, o čem by se mělo jasně psát, mluvit – že žití s démonem chlastu není v pořádku, že ho...
Opět se u nás narodila holčička. Seznámila jsem se s ní poprvé před pár dny a stále jsem zasažena tím posvátným zázrakem stvoření. Znovu a znovu se podivuji nad tím, jak se poskládala do maminčina bříška, jak je drobounká a křehká. Pozoruji jakou práci dá být vůbec vzhůru a chvíli koukat, aby zas mohla blaženě usnout a ponořit se někam do svého dokonalého světa....
Copak to musím pořád táhnout já? Jenže, když se na to vykašlu já, všechno půjde do kopru… (myšleno náš vztah). A přitom bych už byla ráda, aby něco udělal i ON, aby se začal taky trochu snažit. Musím já? Nemusíš a přesto musíš. Proč? Protože ty jsi ta, která to vidí, která si to „něco“ uvědomuje a která to chce mít...
Dnes jsem slyšela ženu, která svého muže velmi chválila za úplnou prkotinu. Na to by nic nebylo, kdyby…Šlo o to, JAK ho chválila – byl to herecký výkon hodný Oskara, kdyby to nebylo až trochu hloupé. Protože bylo evidentní, že je to divadlo. Nevím, který muž na tohle skočí – ten můj by si asi poklepal na čelo a znechuceně odešel,...
Máš vyzkoušeno několik rozličných pokusu hubnout? Neúspěch převažuje nad úspěchem? Tělo neposlouchá a už nemáš sílu pokračovat? Už se nechceš znovu zklamat, nechceš za žádnou cenu zažít falešnou naději a bolavé zklamání s neúspěchu? Možná jsi už ve stavu rezignace. Už jsi přijala, že je pro tebe zhubnutí marný boj? A přesto… to v tobě někde vězí? Jako hluboce vražený...
Měla jsem možnost vyjet se svými dcerami na pobyt s Plaváčkem. A musím říct, že mě to opravdu nadchlo. Zkusím shrnout to hlavní, co mi přijde naprosto skvělé a potřebné. O plavání samotné jde možná až v druhé řadě, to mi došlo už při představování účastníků, kdy maminky sdílely, proč přijely a co od pobytu očekávají. Seznamka účastníků je fajn, děti...
Velmi často se potácíme mezi dvěma přístupy k dětem. Nejprve dovolíme téměř vše, nedáváme dětem žádné hranice, snažíme se splnění všech svých vlastních mateřských ideálů, o respektující výchovu – dokud nedojdeme na svou hranu sil. Dokud nejsme vyčerpané, nevyspalé, unavené a přetížené. Pak až na tohle kapacitu nemáme, nemáme už trpělivost a skoro ani lásku. A přecvakneme do direktivního fungování, příkazy, zákazy. Mlátíme se ze strany...
Co naplat, všechny chceme být skvělými maminkami. Poslední roky se ale vytvořil na maminky obrovský tlak, aby nezpůsobily dítěti žádné trauma, aby ho nepoškodily. Je určitě dobře, že si uvědomujeme víc než generace před námi, že víc přemýšlíme, co děláme a proč. Ale – ve snaze neublížit, stavíme zájmy dítěte nad zájmy své, přepneme na dítě a vypneme sebe. ...
Drahé… máme velkou tendenci vše posuzovat podle modelu, který známe a používáme my- ženy. Umění pojmenovat své pocity, vyznat se v nich.Ale mozek druhého funguje úplně jinak. Nejen mozek muže a ženy. Mozek každého je zcela jedinečný. A to není špatně! Jsou muži, kteří umějí popsat své pocity, jsou si jich vědomi. Což ale ještě neznamená, že jsou...
Na co nejčastěji dojíždějí první vztahy? Na automat, stereotyp a nezkušenost. Kde jsme vzali představu, že vše se bude dít samo? Že vztahy samy od sebe budou stále stejné, milostné, jiskřivé, veselé a lehké?Snad z pohádek? Žili, byli spolu až do smrti? Ale jak vlastně žili, jak to udělali, že byli stále šťastní? Jakmile vztah přestane být jiskřivý, nastupuje druhé polaritní přesvědčení,...
Každý den se rozhoduji: mít se ráda víc, být ochotná se stále ze všeho učit, být ochotná trénovat neustále to, co mi dělá dobře. Každý den se nějak hýbu: mám svou vlastní sestavu cviků, kterou průběžně rozvíjím, doplňuji dechovými cvičení pro mozek a upřeným pohledem do jantry (taky pro mozek), v jiné sestavě cvičím své prvky, setkání...
Opravdu dobře rozpoznat a dobře si vybrat, co sledovat, to je skutečně vyšší dívčí. Proč? Protože jsme příliš prorostlé svými názory, že nám kolikrát ani nedojde, že to, co si myslíme, že tak vůbec nemusí být. Že je to „jen“ a pouze naše přesvědčení o tom, co se děje, a jak to musí být dál a jak je to...
Dám si zákaz…nebudu jíst po X té hodině, budu jíst jen 3 jídla denně, nebudu jíst sladké. Jasně, že to myslíme dobře. Ale první věc, kterou bychom si měly prověřit je – jak jsme k zákazu došly. Vyčetla jsi to někde? Nebo ti to řeklo tvé tělo? Možná jsi to někde četla zazvonilo ti to, že aha..jo...
Trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že nemohu odpojit NIC, že nemohu NIC ignorovat, ani nic protěžovat, že je to dokonalý komplex, soubor zkušeností sloužící k mému vývoji. Dnes – abych neulítla zas někam jednostranně – se cíleně zaměřuju na tři oblasti. Respektive čtyři. 🙂 Tělo, mysl, duše a vědomí.
Za roky svého zápasení s bulimií a za další desetiletí doprovázení žen se sebedestrukčními sklony, jsem toho kolem jídla vypozorovala opravdu mnoho. Je to velmi zajímavý fenomén, který odhaluje o nás víc, než si myslíme. Jak je to možné?Jídlo je první na ráně, než řešit svůj nefunkční život, je daleko snadnější zaměřit se na jídlo. Jídlo je vždy zástupný problém, je to...
Možná to znáte. Něco vás opravdu hodně vytočí, zasáhne až do dětinských emocích. Strašně se naštvete, úplně vaříte vzteky a připadáte si trochu hloupě. Víte, že je to irelevantní, není to úměrné, a přesto… vás to děsně zasáhne, že buď byste třískaly nádobím anebo máte chuť se někam schovat, zalézt si a nebýt spatřena. Připadáte si tak sama, opuštěná jak malé...
Vrtá mi hlavou jedna věc. Jak je možné, že všichni mí přátelé, ale dokonce i ti, se kterými se nevídám často, celá moje síť blízkých duší, včetně mé oční lékařky je nyní v kategorii nepřizpůsobivých?Včetně mně?Oni sami se tak naštěstí necítí, ale dle pohledu společnosti tam jsou.Co mají ti lidé společného? Všechno to jsou inteligentní bytosti s velkou vnímavostí a speciální...
Aneb , taková jaká jsem – JSEM v pořádku. Motto nádherného vystoupení. Ještě vstřebávám ten zážitek. A ano…, chci jít znova, na tohle vystoupení chci jít ještě jednou. „The same self“ – Jsi jedna přece čtyřikrát jiná. Ano, představení o ženském cyklu. Musím se přiznat, že kdyby mi nepřišlo pozvání, tak asi nejdu…Ale když jsem se podívala na ukázku, ucítila jsem...
Blues AliveTři dny skvostné bluesové muziky. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Jet na třídenní festival muziky, která není úplně moje srdeční. Ale při prohlížení partnerových fotografií z minulých ročníků na mě dýchla ta atmosféra tak, že jsem jasně ucítila touhu to taky zažít. Vytušila jsem výborné muzikanty a speciální nabitou atmosféru. „Tam bych někdy chtěla být.“ Když mi za čas muž...
Poslední dobou se mi připomínají dva rozdílné příběhy. Jeden díky knize „Klid je síla, řekl tatínek“ od Zdenky Fantlové. Což je příběh židovské ženy, která jako jediná z rodiny přežila vše, aby nakonec zjistila, že jí nikdo, ale vůbec nikdo nezůstal. Ta kniha je pro mě pozoruhodná, neb nádherně popisuje nenápadné začátky nástupu segregace, až po opravdové hrůzy, a přitom...
aneb jak zažít intimní normálnost. Přihlásit se na workshop s Ivou Bittovou mi přišlo jako úplně nutné. To neznamená, že by se mi chtělo, nebo že bych se dokonce těšila. To tedy ani náhodou. Ale už jsem nějaký čas mluvila o tom, že vím, že mám zpívat a občas mi někdo tuto informaci hezky potvrdil, aniž tušil, jaké děsy...
Naše touha po jedinečnosti, po sebepřijetí může mít různé formy. U sebedestrukcí se setkávám s tím, že si hýčkáme přesvědčení: Já to mám jinak. Jsem mimořádná tím: „že mně není pomoci… jiné se z toho třeba dostanou, ale ony to nemají tak těžké jako já… ony neprožívají takové peklo… rozhodně nejsem jako ony… nikdo mi nemůže rozumět.“ Každý si hýčkáme...
Toto shrnutí jsem vytvořila, aby co nejvíce posloužilo k uvědomění rozsahu, který potřebujeme zahrnout, když se chce dostat například z potíží s jídlem. Abychom si uvědomily, že nemá smysl řešit přímo jídlo a jen jídlo, že nemá smysl z něj udělat problém. Neb když zaměříme přílišnou pozornost na jídlo, tak se podle přirozeného principu, kam jde naše pozornost, to roste, zvýší...
„Každý“ mluví o mateřství, o tom, jak je to krásné, jaká nádhera je být matkou. Jenže ne všechny to mají takto idylické. Co třeba ženy, které „děti“ dohánějí k velmi silným reakcím… Nikdy v životě si nedovolily být na nikoho takhle hnusné – ale to malé dítě je dokáže tak vytočit, že kdyby se nedržely, tak by ho prostě zbily....
Mluvívám s matkami dcer, které se potýkají se sebedestrukcemi (konkrétně poruchy příjmu potravy). Někdy v jejich hlase slyším zklamání, beznaděj a odsouzení. „Už jí nedokážu věřit.“ To jsou slova, z nichž mě vždy úplně mrazí. „Už jsem nad ní zlomila hůl.“ (Tento obrat se vyskytuje již v Bibli (Zacharjáš 11,10), kde Bůh říká: „Vzal jsem svou hůl Vlídnost a zlomil jsem...
Při poslední terapii jsme se s klientkou dotkly strachu z odsouzení. Velmi silná obava z reakcí okolí, blízkých. „Co by stalo, kdyby tě někdo takto viděl?“ položila jsem otázku. „To bych zemřela hanbou.“ Zemřít hanbou. Téma, které mě upoutalo. Připomnělo mi to moje dospívání, i situace nedávné. Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že se hanbou propadnete?...
Odpověď klientce „Drahá, ptáš se mě, proč bys tu měla na světě být? Nevidíš žádný smysl svého bytí a teď se díváš s touto otázkou na mě – vážně a nevěřícně. Čekáš, že tě začnu přesvědčovat…že ze mě začnou padat moudra. Ale já nevím. Mlčím a přemýšlím, co ti na to říct. Já nevím, proč tu jsi. Já nevím, co je smyslem...
