Co když je víra omezenost?

Setkala jsem se s přesvědčením, že víra je něco omezujícího, k čemu se uchylují slabí jedinci. Nejprve mi to vyrazilo dech, ale pak mě to podnítilo k úvaze. 
Za mě totiž je věřící úplně každý, i ten, kdo se vydává za ateistu. Protože každý něčemu věří…otázka spíš zní, zda si to uvědomuje nebo ne. Takže za mě – víra se ani náhodou netýká jen náboženství, ale všech oblastí života, ve kterých se pohybujeme. Další otázka zní – je to víra nebo přesvědčení?

Definice víry je totiž: obecně přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě, správnosti, existenci něčeho, co nelze empir. ani logicky prokázat.

Jenže člověk, který si není vědomý toho, z jakého místa reaguje, může za vnitřní jistotu klidně považovat přijaté přesvědčení. Problém je v tom, že rozeznat co je co, již vyžaduje mít určitou bdělost k sobě, ke svým popudům- tedy vědomí sebe.

Ano, souhlasím, že slepá víra je nebezpečná a omezující. Stává se to tehdy, když přijmeme nějaký cizí koncept. Může to být ale cokoliv – v kontextu duchovním je to náboženství, v kontextu jiném je to víra ve vědu, nebo ve západní či východní medicínu, či v jakýkoliv jiný systém nebo třeba v to, že jediné bezpečné je být mimo systém.

Hlavně pokud jakákoliv víra zároveň vylučuje a shazuje další koncepty, nese nebezpečí dogmatu. V čemkoliv. Dogmatický fanatismus můžete potkat úplně všude, vtipně i mezi racionálními vědci.

Neb vždycky záleží na zralosti a vědomí člověka, který něco hlásá. 
Pak tu ale máme víru, která vychází z jiného místa. Přichází z místa otevřeného vědomí. Kdy „najednou“ víte. Nemáte potřebu se obhajovat, něco ve vaší hlavě, hloubce vaší bytosti, struktuře povolí, rozsvítí se vám a vy víte. Víte, co je dobře a co ne. Co je pravdivé a co ne.

Často to vůbec nedokážete vysvětlit, nemůžete doložit svůj pravdivý zdroj. Zároveň jasně cítíte, že o něm nelze pochybovat. Naplní vás vnitřní jistota, která nemá potřebu se nijak obhajovat, Je spojena s uvolněním a klidem.

Je pak na nás, zda máme ochotu si stále rozeznávat, zda je to opravdové, nebo zda jsme jen přijaly nové přesvědčení. Neb, je velmi přirozené, že postupně pronikáme ve vědomí hlouběji, a že se k životním principům dostáváme postupně svým zráním. Ochota stále otevřenosti, nelpění na ničem, co jsme objevily, je k tomu tedy velmi potřebná. Uznání, že vlastně nevím… nás udržuje v otevřenosti, i když sledujeme zatím to, co nám dává nyní smysl.

Jakmile si vytvoříte tuto zkušenost, zažijete ten hluboký jasný vjem prozření, začnete se na víru dívat jinak. Hlavně pochopíte, že pěstovat víru určitého druhu nám v životě velmi pomáhá. Přijde mi naprosto smysluplné rozvíjet víru, která obohacuje moji bytosti a rozšiřuje mé vědomí. Která mě vede ke vědomí, vnímání, zodpovědnosti, tedy svobodě. Která mi umožňuje otvírat nové možnosti, která mě ničím neomezuje, ale naprosto vystřeďuje a rozvíjí. Ale chápu, že bez zkušenosti jsou to jen slova…

A osobně mi hodně dává smysl si tato místa prozkoumávat, bádat a hledat vlastní odpovědi.

P.S.: když se naučíš vnímat sebe – obracet se k sobě, opravdu to dělat, můžeš si vytvořit svou vlastní zkušenost