Měla jsem možnost vyjet se svými dcerami na pobyt s Plaváčkem. A musím říct, že mě to opravdu nadchlo. Zkusím shrnout to hlavní, co mi přijde naprosto skvělé a potřebné. O plavání samotné jde možná až v druhé řadě, to mi došlo už při představování účastníků, kdy maminky sdílely, proč přijely a co od pobytu očekávají. Seznamka účastníků je fajn, děti...
Velmi často se potácíme mezi dvěma přístupy k dětem. Nejprve dovolíme téměř vše, nedáváme dětem žádné hranice, snažíme se splnění všech svých vlastních mateřských ideálů, o respektující výchovu – dokud nedojdeme na svou hranu sil. Dokud nejsme vyčerpané, nevyspalé, unavené a přetížené. Pak až na tohle kapacitu nemáme, nemáme už trpělivost a skoro ani lásku. A přecvakneme do direktivního fungování, příkazy, zákazy. Mlátíme se ze strany...
Co naplat, všechny chceme být skvělými maminkami. Poslední roky se ale vytvořil na maminky obrovský tlak, aby nezpůsobily dítěti žádné trauma, aby ho nepoškodily. Je určitě dobře, že si uvědomujeme víc než generace před námi, že víc přemýšlíme, co děláme a proč. Ale – ve snaze neublížit, stavíme zájmy dítěte nad zájmy své, přepneme na dítě a vypneme sebe. ...
Drahé… máme velkou tendenci vše posuzovat podle modelu, který známe a používáme my- ženy. Umění pojmenovat své pocity, vyznat se v nich.Ale mozek druhého funguje úplně jinak. Nejen mozek muže a ženy. Mozek každého je zcela jedinečný. A to není špatně! Jsou muži, kteří umějí popsat své pocity, jsou si jich vědomi. Což ale ještě neznamená, že jsou...
Na co nejčastěji dojíždějí první vztahy? Na automat, stereotyp a nezkušenost. Kde jsme vzali představu, že vše se bude dít samo? Že vztahy samy od sebe budou stále stejné, milostné, jiskřivé, veselé a lehké?Snad z pohádek? Žili, byli spolu až do smrti? Ale jak vlastně žili, jak to udělali, že byli stále šťastní? Jakmile vztah přestane být jiskřivý, nastupuje druhé polaritní přesvědčení,...
Každý den se rozhoduji: mít se ráda víc, být ochotná se stále ze všeho učit, být ochotná trénovat neustále to, co mi dělá dobře. Každý den se nějak hýbu: mám svou vlastní sestavu cviků, kterou průběžně rozvíjím, doplňuji dechovými cvičení pro mozek a upřeným pohledem do jantry (taky pro mozek), v jiné sestavě cvičím své prvky, setkání...
Opravdu dobře rozpoznat a dobře si vybrat, co sledovat, to je skutečně vyšší dívčí. Proč? Protože jsme příliš prorostlé svými názory, že nám kolikrát ani nedojde, že to, co si myslíme, že tak vůbec nemusí být. Že je to „jen“ a pouze naše přesvědčení o tom, co se děje, a jak to musí být dál a jak je to...
Dám si zákaz…nebudu jíst po X té hodině, budu jíst jen 3 jídla denně, nebudu jíst sladké. Jasně, že to myslíme dobře. Ale první věc, kterou bychom si měly prověřit je – jak jsme k zákazu došly. Vyčetla jsi to někde? Nebo ti to řeklo tvé tělo? Možná jsi to někde četla zazvonilo ti to, že aha..jo...
Trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že nemohu odpojit NIC, že nemohu NIC ignorovat, ani nic protěžovat, že je to dokonalý komplex, soubor zkušeností sloužící k mému vývoji. Dnes – abych neulítla zas někam jednostranně – se cíleně zaměřuju na tři oblasti. Respektive čtyři. 🙂 Tělo, mysl, duše a vědomí.
Za roky svého zápasení s bulimií a za další desetiletí doprovázení žen se sebedestrukčními sklony, jsem toho kolem jídla vypozorovala opravdu mnoho. Je to velmi zajímavý fenomén, který odhaluje o nás víc, než si myslíme. Jak je to možné?Jídlo je první na ráně, než řešit svůj nefunkční život, je daleko snadnější zaměřit se na jídlo. Jídlo je vždy zástupný problém, je to...
Možná to znáte. Něco vás opravdu hodně vytočí, zasáhne až do dětinských emocích. Strašně se naštvete, úplně vaříte vzteky a připadáte si trochu hloupě. Víte, že je to irelevantní, není to úměrné, a přesto… vás to děsně zasáhne, že buď byste třískaly nádobím anebo máte chuť se někam schovat, zalézt si a nebýt spatřena. Připadáte si tak sama, opuštěná jak malé...
Vrtá mi hlavou jedna věc. Jak je možné, že všichni mí přátelé, ale dokonce i ti, se kterými se nevídám často, celá moje síť blízkých duší, včetně mé oční lékařky je nyní v kategorii nepřizpůsobivých?Včetně mně?Oni sami se tak naštěstí necítí, ale dle pohledu společnosti tam jsou. Co mají ti lidé společného? Všechno to jsou inteligentní bytosti s velkou...
Aneb , taková jaká jsem – JSEM v pořádku. Motto nádherného vystoupení. Ještě vstřebávám ten zážitek. A ano…, chci jít znova, na tohle vystoupení chci jít ještě jednou. „The same self“ – Jsi jedna přece čtyřikrát jiná. Ano, představení o ženském cyklu. Musím se přiznat, že kdyby mi nepřišlo pozvání, tak asi nejdu…Ale když jsem se podívala na ukázku, ucítila jsem...
Blues AliveTři dny skvostné bluesové muziky. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Jet na třídenní festival muziky, která není úplně moje srdeční. Ale při prohlížení partnerových fotografií z minulých ročníků na mě dýchla ta atmosféra tak, že jsem jasně ucítila touhu to taky zažít. Vytušila jsem výborné muzikanty a speciální nabitou atmosféru. „Tam bych někdy chtěla být.“ Když mi za čas muž...
Poslední dobou se mi připomínají dva rozdílné příběhy. Jeden díky knize „Klid je síla, řekl tatínek“ od Zdenky Fantlové. Což je příběh židovské ženy, která jako jediná z rodiny přežila vše, aby nakonec zjistila, že jí nikdo, ale vůbec nikdo nezůstal. Ta kniha je pro mě pozoruhodná, neb nádherně popisuje nenápadné začátky nástupu segregace, až po opravdové hrůzy, a přitom...
aneb jak zažít intimní normálnost. Přihlásit se na workshop s Ivou Bittovou mi přišlo jako úplně nutné. To neznamená, že by se mi chtělo, nebo že bych se dokonce těšila. To tedy ani náhodou. Ale už jsem nějaký čas mluvila o tom, že vím, že mám zpívat a občas mi někdo tuto informaci hezky potvrdil, aniž tušil, jaké děsy...
Naše touha po jedinečnosti, po sebepřijetí může mít různé formy. U sebedestrukcí se setkávám s tím, že si hýčkáme přesvědčení: Já to mám jinak. Jsem mimořádná tím: „že mně není pomoci… jiné se z toho třeba dostanou, ale ony to nemají tak těžké jako já… ony neprožívají takové peklo… rozhodně nejsem jako ony… nikdo mi nemůže rozumět.“ Každý si hýčkáme...
1.Jsem neustále v přítomnosti, jakmile si uvědomím, že mě myšlenky odvádějí do minulosti či budoucnosti, vracím se znovu a znovu do tady a teď. Jak se to dělá? Zastavím se, nadechnu, otevřu oči a podívám se, kde jsem. Zaposlouchám se ušima, co kolem sebe slyším a uvědomím si svoje tělo. Uvědomím si svůj dech, a jak se teď momentálně cítím. Jen dnes si...
„Každý“ mluví o mateřství, o tom, jak je to krásné, jaká nádhera je být matkou. Jenže ne všechny to mají takto idylické. Co třeba ženy, které „děti“ dohánějí k velmi silným reakcím… Nikdy v životě si nedovolily být na nikoho takhle hnusné – ale to malé dítě je dokáže tak vytočit, že kdyby se nedržely, tak by ho prostě zbily....
Mluvívám s matkami dcer, které se potýkají se sebedestrukcemi (konkrétně poruchy příjmu potravy). Někdy v jejich hlase slyším zklamání, beznaděj a odsouzení. „Už jí nedokážu věřit.“ To jsou slova, z nichž mě vždy úplně mrazí. „Už jsem nad ní zlomila hůl.“ (Tento obrat se vyskytuje již v Bibli (Zacharjáš 11,10), kde Bůh říká: „Vzal jsem svou hůl Vlídnost a zlomil jsem...
Při poslední terapii jsme se s klientkou dotkly strachu z odsouzení. Velmi silná obava z reakcí okolí, blízkých. „Co by stalo, kdyby tě někdo takto viděl?“ položila jsem otázku. „To bych zemřela hanbou.“ Zemřít hanbou. Téma, které mě upoutalo. Připomnělo mi to moje dospívání, i situace nedávné. Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že se hanbou propadnete?...
Odpověď klientce „Drahá, ptáš se mě, proč bys tu měla na světě být? Nevidíš žádný smysl svého bytí a teď se díváš s touto otázkou na mě – vážně a nevěřícně. Čekáš, že tě začnu přesvědčovat…že ze mě začnou padat moudra. Ale já nevím. Mlčím a přemýšlím, co ti na to říct. Já nevím, proč tu jsi. Já nevím, co je smyslem...
Jedna z mých větiček na Facebooku „Můžeš ho milovat, ale nemusíš s ním žít?“ otevřela mezi ženami velmi zajímavou diskuzi. Hodně mě zaujala lítost některých žen: „Byl pro mě vším.“ „Už nikdy nikoho takového nepotkám“. Dokonce jsem některé ženy s tímto nastavením vyzpovídala, abych zjistila…že je to naprosto klamná představa, většinou časem a námi velmi zidealizovaná.A to mě tedy velmi zaujalo....
Výlet v Jordánsku proběhl ve větší skupině, což jednak postupně odhalovalo jednak nastavení účastnic, ale také schopnosti organizačního týmu. Já vždy pozoruji všechno. Studuji fungování lidských povah a v rámci různých setkávání poznávám sebe. Víc a víc již umím nehodnotit, a místo toho si vybírám to své. Bylo dost možností být místy napružená.. Já měla vždy po ruce knížku, která mi bezvadně ladila...
Během života jsem zažila jógu od mnohých lektorů. Necvičím s lektory pravidelně, víc si cvičím sama, a upřímně, spíš se protahují než bych vyloženě cvičila. V předchozích letech jsem zažila nádhernou světelnou ženu, která byla duší jogín, hluboké skvostné znalosti, ale se sklonem k asketismu. Pak ženu, která jde svou ženskou cestou a sestavy tvoří intuitivně… a teď jsem si dopřála...
