Když si ženy přiznávají, čím si samy nejvíc ublížily, zazní často slova: „Příliš jsem se přizpůsobila, často jsem se přizpůsobovala druhým, nevěděla jsem, že tím ztratím sebe, ztratím svou sílu.“ A co jsme zjistily o víkendu se ženami? V první řadě si pojďme říct, že přizpůsobivost má i své dobré stránky. Jako všechno má obě polohy, pozitivní i negativní....
Čtu reakce žen an různé rodinné situace a dala jsem si na základě toho za úkol, pokusit se vystihnout svůj vlastní postoj k rodině. Pokusím se popsat, čím je pro mě rodina důležitá, za můj život tento vztah prošel mnohým. Mám k systému rodiny dlouhodobě určité výhrady. Úplně stejně důležité jako jsou vztahy v rodině, je pro mě zásadní nebýt pod jejím...
Jak se cítíš ve své rodině? Uprostřed nebo na okraji? Milovanou součástí nebo nepochopenou černou ovcí? Musím říct, že pro všechny typy pocitů mám velké pochopení. Sama jsem jich zažila mnoho. Vím, že cítit se nepochopeně, nepřijatelně není nic moc. Cítit se jako černá ovce může být sice částečně osvobozující, rebelské, ale stále je to i dost izolované...
Pro někoho se to zdá jako utopie. Ženy, které se vzájemně podporují? Ženy, které se neporovnávají a přejí si? Ženy, které se respektují a oceňují si navzájem svou cestu, svou různost? Ženy, které se rády od dalších žen inspirují? Jsem šťastná za to, že mohu říct, že to NENÍ utopie ani pohádka. Mám tu radost to zažívat a všímám...
Možná si pamatuješ na knihu Muži jsou z marsu a ženy z venuše Byl to ve své době velký hit. A přesto si nemyslím, že jsme se moc poučili. Stále máme zaryto, a to ženy i muži, že jeden model fungování je ten víc správný. Je víc ceněný, je uznávaný a druhý jako byl nedůležitý, ulítlý a tedy nežádaný. Před pár lety jsem absolvovala...
Někdy se spálíme a místo, abychom se poučily a šly dál, tak to raději zabalíme. Proč? Opravdu po muži netoužíme? Nebo je touha tak bolavá, že ji raději nechceme cítit. Raději se své bolesti vyhneme a vysvětlíme si, že muži jsou beztak všichni hrozní, že to nestojí za to… že, kdo by nás vlastně chtěl? Ouvej… Neříkám, že všechny musíme...
Psaní knihy Stvořena pro lásku zrálo několik let. První záměr pro mou další knihu byl prožitý příběh s alkoholikem. Věděla jsem, že chci na toto téma zamířit, protože jsem si bolestně uvědomovala, že zkušenosti s alkoholismem mají mnohé ženy, a že je to něco, o čem by se mělo jasně psát, mluvit – že žití s démonem chlastu není v pořádku, že ho...
Copak to musím pořád táhnout já? Jenže, když se na to vykašlu já, všechno půjde do kopru… (myšleno náš vztah). A přitom bych už byla ráda, aby něco udělal i ON, aby se začal taky trochu snažit. Musím já? Nemusíš a přesto musíš. Proč? Protože ty jsi ta, která to vidí, která si to „něco“ uvědomuje a která to chce mít...
Dnes jsem slyšela ženu, která svého muže velmi chválila za úplnou prkotinu. Na to by nic nebylo, kdyby…Šlo o to, JAK ho chválila – byl to herecký výkon hodný Oskara, kdyby to nebylo až trochu hloupé. Protože bylo evidentní, že je to divadlo. Nevím, který muž na tohle skočí – ten můj by si asi poklepal na čelo a znechuceně odešel,...
Drahé… máme velkou tendenci vše posuzovat podle modelu, který známe a používáme my- ženy. Umění pojmenovat své pocity, vyznat se v nich.Ale mozek druhého funguje úplně jinak. Nejen mozek muže a ženy. Mozek každého je zcela jedinečný. A to není špatně! Jsou muži, kteří umějí popsat své pocity, jsou si jich vědomi. Což ale ještě neznamená, že jsou...
