Jemné rozpoznávání a jasný výběr

Opravdu dobře rozpoznat a dobře si vybrat, co sledovat, to je skutečně vyšší dívčí.

Proč? Protože jsme příliš prorostlé svými názory, že nám kolikrát ani nedojde, že to, co si myslíme, že tak vůbec nemusí být. Že je to „jen“ a pouze naše přesvědčení o tom, co se děje, a jak to musí být dál a jak je to správně.

Příklad. 
Ucítím, že jsem unavená. Myšlenkový proces začne jet opakovaně a dokola: „ Je toho na mě moc, už nemůžu, potřebuji se dospat několik dní, musím mít aspoň týden volna, potřebuji odjet pryč od dětí… atd., atd., atd.“.
Většinou následuje jasná představa, jak si od únavy pomoci, jak dlouho to bude trvat, co k tomu potřebuju. A všimni si, že velmi často to jsou naprosto nereálné požadavky, obzvlášť když máme malé děti, jako bych si chtěla potvrdit, že jsem na tom tak špatně, nikdo to nemá tak těžký jako já, neb mi nemůže být vyhověno. Jako bych si chtěla přímo dokázat, že to nejde!

Zkusme se podívat na jiný model.

Všimnu si, že cítím únavu, uznám ji (akceptuji) a IHNED k sobě začnu přistupovat s větší laskavostí, něžně se uvolním… a okamžitě si projevím lásku a začnu odpočívat, což spočívá hlavně v tom, že na sebe mentálně nijak netlačím, nic po sobě nechci. Jen akceptuji stav a hned si dám pozornost a uvolním se do regenerace. Bez boje s jasným záměrem a s láskou se mi pak velmi často stane, že se najednou vytvoří prostor na odpočinek… Paradoxně, někdy klidně mohu dělat to, co jsem dělala před tím, jen z jiného místa. 

Nefungující modely: 
1. Jsem unavená…, ale musím ještě toto dodělat, čekám, až na mě zbyde čas. Ale ejhle, většinou nezbyde. Ó, ano – dovolit si dát sebe na první místo, neodkládat se – to si musím dát sama.
2. Chci být pozitivní a popírám únavu, že to je dobrý, to přejde, prostě dělám, že není, ignoruji svůj stav. 
3. Roztleskám se – to dám a jdu přes sebe na sílu, ano, může mi dočasně udělat radost, že jsem to zvládla, ale v dlouhodobém působení to není udržitelné. A únava je o to brutálnější a nakonec se stejně budeš učit se respektovat.

 
Co nám z toho vyplývá? 
Že je moc fajn si nedávat žádná přesvědčení a místo toho, se rovnou zaměřit na to, co potřebuji. Bez komentáře, výčitek anebo posuzování. Bez vytváření si názoru na svůj stav. Všímat si svého myšlenkového zaměření -> směřuji pozornost k prožívání toho, co mi chybí? Anebo směřuji pozornost k tomu, co mám nyní k dispozici?
Zaměřuji se na potvrzování neútěšného stavu anebo na hledání, co mohu pro sebe teď hned udělat? 
A kontrolní otázka. Udělám to? 
Vždycky mám na výběr. V každý moment. Alchymie tkví v tom, že nic nepopírám, ale ani nepotvrzuji… 

Jemná alchymie je kolikrát i tehdy, když se učíme nepodléhat sobě u jídla, sobě s jídlem, nebo jinak řečenu jídlu.
Tak to být nemusí
Opravdu nemusíme být otroky ani jídla, ani svých chutí… Buďme svobodné a vybírejme si dobře.