Zázračné flow na Islandu

Tentokrát jsem cestovala se svým mužem.

Miluju to naše společné fungování. Muž je víc praktický, technický typ, který se zdravou jasnou logikou mnohé umí vyřešit. Já zas naprosto intuitivní, když ucítím „správný“ tah, tak dělám rozhodnutí rychle bez dalšího prověřování. Dobré je, že muž to nijak neshazuje, nechce to logicky vysvětlit. Ví, že to mám jinak.
Laskavě tomu říká, že ženy mají páté kolečko navíc, díky kterému víc intuitivně a necítí se tím nijak ohrožen. Baví ho to.

Tak tedy Island. Jak naše cesta vznikla?

Měli jsme zabukovaná dvě místa pobytu, z 11 nocí zajištěno předběžně 6 a přibližný plán trasy. Doma jsme si namysleli první den po příletu, co a kde chceme vidět. Přiletěli jsme o půlnoci, dojeli si autobusem pro zamluvené auto a první noc jsme dospávali v autě, což se ihned ukázalo jako dost nevhodné. Přiletěli jsme z našich 30 stupňů a vstávali ráno do 8 stupňů. To byla docela pecka.

Naštěstí další noc jsme měli nádherné ubytko ve srubu, hned blízko vodopádů… a tam jsme přehodnotili spací možnosti a také jsme si vyhledali, kde všude se chceme cestou zastavit. Bukla jsem další ubytka a za další dva dny jsme to ještě jednou upravovali a upřesňovali. Vše jsem zařizovala přes Airbnb (soukromá ubytka). Povedlo se mi na jednom místě pobyt zkrátit, další o něco posunout. Přidat ještě jedno místo. Cítila jsem, že potřebuji aspoň 2 noci na jednom místě, jinak je to pro mě energeticky příliš náročné. Původně byl plán, že několik nocí budeme spát v autě, ale když jsem první den zažila islandský vítr, a ranní zimu, tak mi došlo, že být v tomhle od rána venku, by pro mě bylo příliš náročné. 

Na ubytování se všude topilo, což bylo bezvadné a všude bylo vybavení, aby se lidé mohli usušit, kdyby promokli. Nejlepší na tom bylo, že jsme to vůbec nepotřebovali. Navíc s majiteli ubytování jsem komunikovala přes aplikaci, která jejich slova rovnou překládala, což pro nás anglicky nemluvící bylo TOP.

Jeden ze zázraků naší cesty bylo počasí.

Všichni nás varovali, jak je na Islandu nestálé, jak je třeba si vzít pláštěnky a mít něco na převlečení. My ovšem měli kliku. Vítr jsme zažili jen na přivítanou, jen první den. Pak trochu poslední den. A až neuvěřitelné bylo, že jsme ani jednou nezmokli, většinu dní s námi putovalo sluníčko. Déšť jsme zažili v noci nebo při odjezdu z nějakého místa. 

Protože Island je opravu pověstný svým proměnlivým počasím, tak jsme si toho pořádně vážili.

Navíc, když jsme si sdělovali, čím nás tato země nejvíc zasáhla, tak nám oběma vycházela velká pokora – člověk si rychle uvědomí, jak je malinký proti přírodním silám. Obrovská síla přírody se nám připomínala na každém kroku. Rozervaná země, krátery, vyvřeliny, řeky, které hluboce brázdí krajinu, mohutné vodopády.

Co jsme my proti tomu? Tato úcta a respekt nás plnil vděčností a o to víc jsme si vše maximálně užívali.

Co mě nejvíc zasáhlo?

1. Vodopády

Nejprve jsme si prožili vodopád Seljalandsfoss se svými vodními závoji a pak si vylezli na stráně nad ním, prošli kolem volně procházejících koní a pozorovali, jak si řeka brázdí krajinu, dřív než spadne jako vodopád. Jak u vodopádu bylo přelidněno, tam nebyla ani noha. Byl to nádherný kontrast.

2. Ledovcové jezero

Zastavili jsme u ledovcového jezera. Nic takového jsem ještě neviděla. Dýchla na mě mrazivá nádhera, posvátno. Ticho. Třpyt. Zapadající slunce házelo blesky, plavající tuleň dojal. Překvapení života v mrazivé nádheře.

3. Velryby

S přáteli nevinná procházka k Velikonoční jeskyni. Zářivé poklady, kterými jsou protkané skály, svítivé vrostlé křemeny přebily lovící velryby. Dlouhý čas pozorování lovícího hejna plejtváků menších. Jejich spolupráce, blízkost a to, že v jednom zorném úhlu jsme mohli pozorovat i tři naráz byl obrovský dar dne. 

Navíc dva slunící se bílí tuleni. Zalila mě velká vděčnost – velmi požehnaný den. 

4. Selfoss a hlavně Dettifoss

Já si to pojmenovala na černé vodopády. Mohla jsem tak být blízko padající vody. Chodila bosa ve vodě, která o kousek dál padala dolů ze skály. Jen pár metrů u čarodějného kotle, u jeho chřtánu. Černý „písek“ mě fascinoval připomínkou smrti. Cítila jsem se být součástí řeky, vody, černé vodní padající masy. 

Jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.

5. Polární záře 

Ano, nějak jsme vnímali, že teoreticky by se dala v tuto dobu již na severu země zahlédnout. Jiřík stáhnul aplikaci, byli jsme pozorní. Dvě poslední ubytování byla na severu, to by mohlo klapnout, říkali jsme si, ale nijak jsme to víc neřešili. Až poslední spací místo se ukázalo jako možné na zahlédnutí. Díky tomu, že jsme dojeli docela pozdě, někdy kolem půl desátý večer, byl to předposlední den cesty, a tak jsme byli ještě před půlnocí vzhůru. Jen jsme mrkli na aplikaci, že hmm, tak to už vidím, jak po utrmáceném dni vstaneme ve dvě ráno, kde byla nejvyšší pravděpodobnost. A jen tak pro srandu jsme se šli mrknout na terasu domu, který byl těsně nad fjordem, ve vesnici Hvammstangi. A jak tak koukáme, vidíme zvláštní světlejší skvrny. Ne, okem nic viditelně zeleného. Ale když jsme na to namířili čočku foťáku, nebo mobilu – vida, zelná záře… Byla tam.

Měnila se, za chvíli byla pryč, pak se objevila jinak. Krásné zábavné pozorování a velká vděčnost, neb to už byl téměř zázrak, že jsme ji takto vyhmátli. 

6. Tuleni 

Poslední  den pozorování tuleňů. Byla jsem jimi fascinovaná, ležící jak mrtvoly, pak se protáhnou tak, že jsou úplně do „účka“, nesmírně ohební a ve vodě tak zdatní. A přitom mi připomínali ženy. S jednou samicí jsem zažila silné propojení a uvědomila si, že musím doma nahlédnout do knihy Ženy, které běhají s vlky a najít příběh o tulení kůži…

Doma mi došlo, že na příběh o ztrátě kůže jsem na Islandu trochu sáhla, neb jsem se v první chvíli chytla do toho, že je cesta hlavně pro spokojenost mého muže a ne pro mě samotnou. Naštěstí mi to rychle došlo.

Ovšem, učení tím nekončilo. I po návratu se mi několikrát znovu objevilo toto téma a vím, že jsem zase  učena větší citlivosti sama k sobě a tomu, co a jak potřebuji já. Když hodně miluji, mám tendenci zapomínat.

Island mě zasáhl svou divokostí, růzností, rozpraskanou zemí, která ukazuje obrovské přírodní síly, ale taky množstvím různé vody. Byl k nám laskavý a já jsem vděčná.

Celkový dojem z cesty je spojen i s profesními zážitky, neb jsem během cesty naplnila roční cyklus Vlčice a to byl pro mě obrovský překrok, že mohu cestovat, dát si pauzu a věci se dějí tak, jak potřebuji. A díky tomu, že mám skvělý tým, který když potřebuji – tak zaskočí.

Že tohle všechno, cesty, když si zrovna umanu, zážitky, finance, láska, zázraky, je opravdu tady pro mě. Že to všechno lze spojit. 

Všechno jsem to vnímala jako jeden velký zázrak.

Vnímám to tak do teď a děkuji. Vím, že jsem z pošty ušla velký kus cesty. Putovala se mnou i malá poštovní panenka, jako připomínka, odkud jsem vyšla. A tuhle možnost – žít víc, dovolit si víc bych ráda dopřála i tobě a to velmi speciální cestou- Nyní si můžeš dopřát akční výzvu na to, jak své dary vytáhnout ze stínu. Přihlas se zdarma zde