Dám si zákaz…nebudu jíst po X té hodině, budu jíst jen 3 jídla denně, nebudu jíst sladké. Jasně, že to myslíme dobře. Ale první věc, kterou bychom si měly prověřit je – jak jsme k zákazu došly. Vyčetla jsi to někde? Nebo ti to řeklo tvé tělo? Možná jsi to někde četla zazvonilo ti to, že aha..jo...
Trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že nemohu odpojit NIC, že nemohu NIC ignorovat, ani nic protěžovat, že je to dokonalý komplex, soubor zkušeností sloužící k mému vývoji. Dnes – abych neulítla zas někam jednostranně – se cíleně zaměřuju na tři oblasti. Respektive čtyři. 🙂 Tělo, mysl, duše a vědomí.
Za roky svého zápasení s bulimií a za další desetiletí doprovázení žen se sebedestrukčními sklony, jsem toho kolem jídla vypozorovala opravdu mnoho. Je to velmi zajímavý fenomén, který odhaluje o nás víc, než si myslíme. Jak je to možné?Jídlo je první na ráně, než řešit svůj nefunkční život, je daleko snadnější zaměřit se na jídlo. Jídlo je vždy zástupný problém, je to...
Možná to znáte. Něco vás opravdu hodně vytočí, zasáhne až do dětinských emocích. Strašně se naštvete, úplně vaříte vzteky a připadáte si trochu hloupě. Víte, že je to irelevantní, není to úměrné, a přesto… vás to děsně zasáhne, že buď byste třískaly nádobím anebo máte chuť se někam schovat, zalézt si a nebýt spatřena. Připadáte si tak sama, opuštěná jak malé...
Vrtá mi hlavou jedna věc. Jak je možné, že všichni mí přátelé, ale dokonce i ti, se kterými se nevídám často, celá moje síť blízkých duší, včetně mé oční lékařky je nyní v kategorii nepřizpůsobivých?Včetně mně?Oni sami se tak naštěstí necítí, ale dle pohledu společnosti tam jsou. Co mají ti lidé společného? Všechno to jsou inteligentní bytosti s velkou...
Aneb , taková jaká jsem – JSEM v pořádku. Motto nádherného vystoupení. Ještě vstřebávám ten zážitek. A ano…, chci jít znova, na tohle vystoupení chci jít ještě jednou. „The same self“ – Jsi jedna přece čtyřikrát jiná. Ano, představení o ženském cyklu. Musím se přiznat, že kdyby mi nepřišlo pozvání, tak asi nejdu…Ale když jsem se podívala na ukázku, ucítila jsem...
Blues AliveTři dny skvostné bluesové muziky. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Jet na třídenní festival muziky, která není úplně moje srdeční. Ale při prohlížení partnerových fotografií z minulých ročníků na mě dýchla ta atmosféra tak, že jsem jasně ucítila touhu to taky zažít. Vytušila jsem výborné muzikanty a speciální nabitou atmosféru. „Tam bych někdy chtěla být.“ Když mi za čas muž...
Poslední dobou se mi připomínají dva rozdílné příběhy. Jeden díky knize „Klid je síla, řekl tatínek“ od Zdenky Fantlové. Což je příběh židovské ženy, která jako jediná z rodiny přežila vše, aby nakonec zjistila, že jí nikdo, ale vůbec nikdo nezůstal. Ta kniha je pro mě pozoruhodná, neb nádherně popisuje nenápadné začátky nástupu segregace, až po opravdové hrůzy, a přitom...
aneb jak zažít intimní normálnost. Přihlásit se na workshop s Ivou Bittovou mi přišlo jako úplně nutné. To neznamená, že by se mi chtělo, nebo že bych se dokonce těšila. To tedy ani náhodou. Ale už jsem nějaký čas mluvila o tom, že vím, že mám zpívat a občas mi někdo tuto informaci hezky potvrdil, aniž tušil, jaké děsy...
Dnes se jdu pokusit vystihnout nevystihnutelné Čím více si přiznáme hlubokou osobní potřebu, kterou se cítíme opravdu naplněny, spojeny s božstvím, tak v ten moment to již není jen osobní záležitost. Dostáváme se tím do proudu, který je otevřen mnohým. Je krásné konat pro lidi – mít záměr být prospěšná. Kudy a jak to máme udělat? Právě tím, že...