Čtyřikrát jiná a přesto stejná

Aneb , taková jaká jsem – JSEM v pořádku. Motto nádherného vystoupení.

Ještě vstřebávám ten zážitek.

A ano…, chci jít znova, na tohle vystoupení chci jít ještě jednou. „The  same self“ – Jsi jedna přece čtyřikrát jiná.

Ano, představení o ženském cyklu.  
Musím se přiznat, že kdyby mi nepřišlo pozvání, tak asi nejdu…
Ale když jsem se podívala na ukázku, ucítila jsem touhu to zažít. Získala jsem vjem, že to bude hluboký vnitřní prožitek. A byl. Proč bych bez pozvání nešla?
Já mám totiž trochu averzi na slovo „cykličnost,“ a na určitý styl její prezentace.
Osobně mám daleko raději výraz ženská PROMĚNLIVOST. Jenže vím, že to není úplně přesné – musela by to opakující se ženská proměnlivost, což je dlouhé jak kilometr.
Jak jsem kdysi fandila knize „Rudý měsíc,“ tak následná „Cyklická žena“ mě dost stylově zklamala. 
Nějak mám ráda tu symboliku, to tajemství a ne odhalení byznysovým stylem, jak vlastně cykličnost použít (zneužít) pro naši větší efektivnost. 
„Cyklická“ ve mně vyvolávala spíš averzi. Cykličnosti je nějak už všude až až, a někdy ji ženy používají jako omluvu za to, jak se chovají, čemuž úplně nefandím. 
Mě oslovuje svoboda – nepodléhat ani sama sobě, užívat si proměnlivost, ale neschovávat se za ni.  

Celkově jsem ale ráda, že se ve společnosti vědomí o ženách hýbe, jen vnímám i ty pasti, které to má. 

Takže jsem na představení jela s tím, že jsem fakt zvědavá, jestli si to užiju, nebo jestli mi to poleze na nervy. 

Ovšem tak, jak pojala téma „cykličnost“ autorka projektu, to bylo skvělé! Její ztvárnění se mi moc líbí. „Ona ví“ – to mi v úsměvu přebíhalo při sledování po tváři. 
Rozhodně jsem nelitovala.
Zpočátku slova trochu rušila, hlavně jejich heslovitý poučný styl – postupně jsem je dokázala akceptovat. 

O to víc jsem si užila vše ostatní, vzdušnou akrobacii na šálách. Vjem z fyzického pohybu, vzdušnou akrobacii na šále jsem sledovala se zatajeným dechem.
Vizuální vjem úplně skvěle doplnila hudba a zpěv, i slova písní – ty si chci taky ještě jednou poslechnout… Vše skvěle zapadlo, podporovalo se, nádhera. Celé mě to moc bavilo, aktérky během vystoupení úplně krásněly, i hudební doprovodnice byla zajímavou a skvělou součástí ženského týmu. Světelné efekty sedly.
Ženy a jejich proplétání, někdy harmonické, jindy neharmonické…, bavila jsem se tím, co všechno v nás ženách probíhá. Jen jsem se culila…, jasně že to znám, ten chaos, přetahování vnitřních sil.  
Když se to uvnitř mne hormonálně mlátí – od teď asi budu vidět tyhle 4 postavy, jak se handrkují.
Královsky jsem se bavila všemi polohami. Krásně fyzicky vyjádřené.

S odstupem mě velmi zasáhlo to jasné zviditelnění těch obrovských rozdílů, které uvnitř my ženy zažíváme. Vystoupení nádherně slouží k sebepřijetí. 

Ztvárnění menstruační fáze bylo za mě TOP. Hra se světly a stíny, kulisa vložky, uvnitř ní ženské obrysy – nádhera, anebo taky symbolika očisty byla nádherná, vkusná a práce s pomyslnou krví… Ach.

Co mě osobně zasáhlo úplně nejvíc? 
Pro mě to bylo šplhání Ivanky v menstruační fázi ke světlu, symbolika Luny byla jasná. Ten obraz, kdy žena pak odpočívá nahoře u Luny, v tom krásném kontaktu, kdy vytáhne a zabalí svou „krev „až do kokonu, ve kterém je sbalená, to mě úplně bytostně zasáhlo. Tady jsem teď já…, to je obraz pro mě.
Možná i proto, že mi právě ve stejný den při masáži došlo, že ANO, jsem již opravdu plně v přechodu. Přecházím do nové kvality právě teď. A ucítila jsem intenzivně, kam jdu. K plnému projevení svých sil, bez zábran a také bez snahy něco ovládat. 

Ano, žena na rudé látce šplhající k Luně, tak to byl můj aha moment, kdy se ve mně něco hluboce pohlo. Protože už brzy nebudu menstruovat vůbec, budu přímo spojena s Lunou, s temnotou, s mysteriem noci, ženského hlubokého vědomí. A ten čas mi právě nastává. 

Jsem velmi vděčná za tento počin, za ztvárnění, za to, že jsem to mohla zažít a také – chci jít určitě znova, ještě si pořádně poslechnout tu hudbu, i ještě znova hlouběji vstřebat tu mystiku. Autorské písně zpěvačky Michaely Jonczy si už sjíždím na youtube.
Akrobatický výkon Ivanky Kolcunové byl opravdu jedinečný. Úplně jsem si procítila své tělo až do konečků prstů, byl to nádherný zážitek vidět její tělo v dokonalé harmonii s naprosto vědomými pohyby. Celkově byl velký požitek vnímat rysy ženských těl, jako by můj systém ty ženské tvary vstřebával nějak dovnitř. 
Vše velmi vkusné, elegantní, prostě ženské… Ach. 

A můj postřeh ke slovům? Cestou domů jsem si uvědomila, že ač mě slova nebrala a klidně bych mohla mít představení beze slov.

Tak – přede mnou seděly dvě starší ženy, které se u slovního doprovodu dětinsky chichotaly a kroutily. 

Za mnou seděla partička mladých holek – tam bylo ticho a po skončení jedna z nich povídá: „Jsem opravdu ráda, že vždycky vysvětlily o co jde, jinak bych to asi úplně nepochopila.“

Takže věřím, že jsme si každá našla to své. 

A co ještě dodat? Že zrealizovat toto dílo – to klobouk dolů. Rozjet ho v této době, kdy je každé vystoupení obrovský risk, kdy je omezen vstup jen pro některé, to skutečně všechny klobouky dolů.
Velký dík Ivance za její odvahu a ochotu do toho jít. 
Navnímala jsem i zákulisní vlnu ženské propojenosti, tvořivosti – naprostého odevzdání se inspiraci – v krásné kombinaci s profesionalitou, s precizním skvělým výkonem. 

I to se mnou mocně zapracovalo.

Prostě tleskám a děkuji moc děkuji za pozvání.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů