Černá ovce rodiny?

Jak se cítíš ve své rodině? Uprostřed nebo na okraji? Milovanou součástí nebo nepochopenou černou ovcí?

Musím říct, že pro všechny typy pocitů mám velké pochopení. Sama jsem jich zažila mnoho.

Vím, že cítit se nepochopeně, nepřijatelně není nic moc. Cítit se jako černá ovce může být sice částečně osvobozující, rebelské, ale stále je to i dost izolované a osamocené. Navíc jako žena s velkou citlivostí mě nemohly uspokojit povrchní úsměvy a zdánlivá pohoda, cítila jsem vše, co bylo nevyřčené, i to, co si ostatní neuvědomovali nebo nechtěli uvědomit. A musela jsem se s tím také naučit zacházet.

Toužila jsem po blízkosti jiného druhu, po opravdovosti, po skutečném souladu. Vždycky.

Zažila jsem velké proměny ve svých nejbližších vztazích, velké kotrmelce. Hlavně tehdy, když jsem opouštěla svůj dosavadní život hodné holky a začala hledat svou vlastní cestu. Opustila jsem rodinu, nejen tu s dětmi, ale i tu původní…Bylo to přijato s velkou bolestí, odporem, bouřlivými reakcemi, zavržením. 

Vždycky jsem se cítila tak nějak nepatřičně, ale tehdy jsem se stala černou ovcí úplně regulérně. 

Bylo to bolavé. Ale nebylo to na vždy.

Pak začala fáze uzdravování, krůček po krůčku. Od té doby se toho událo mnoho.

Měla jsem velké množství postupných uvědomění – jedno z nich bylo třeba, že když se zlobím, že se mí blízcí nechovají tak, jak bych chtěla, tak je vlastně nepřijímám takové, jací jsou. Tudíž dělám úplně to samé, co jim vyčítám. Vau to byl velký průhled, bylo mi jasné, že toho hodnocení musím tedy nechat, někdo musí začít fungovat jinak, mě to došlo, začínám tedy já. … a hned se mnohé uvolnilo.
Postupně jsem se stávala dospělou, tedy nezávislou na tom, co si o mě kdo myslí. Čím méně jsem potřebovala jejich přijetí, tím lépe mě přijímali. Je to trochu začarovaný kruh, dokud toužíme po přijetí, nedostaneme ho. Když se přijmeme samy, máme ho najednou všude.

Nebo jsem si uvědomila, že je blbost hýčkat si pocit vyřazení, že je to MŮJ pocit, a to, že ho budu podporovat, mi pocit patřičnosti nepřinese. To, že toužíme být přijaté původní rodinou je něco tak hlubokého, archetypálního, že nás umí opravdu na dlouhé roky dost zasahovat. Když jsem uvolnila své pocity osamění, pukly ochranné vrstvy izolace, (protože jsem již nebyla tak zranitelná) najednou se mé srdce otevřelo víc. Ano, začala jsem víc cítit všechno, ale už jsem se toho nebála, uměla jsem to vstřebat.

Také jsem naprosto přijala zodpovědnost, za to, co cítím. Vše, co cítím – je mé. Je jedno, proč to vzniklo… kdo to vyvolal – jsou to mé pocity, a to mi dalo obrovskou sílu a svobodu. 

A hlavně jsem se naučila zdravě rozeznávat – v jaké vrstvě vědomí se kdo pohybuje a naučila se respektovat, že někdo dál nechce nebo nemůže. Tím jsem jejich chování za a) přestala brát osobně a za b) přestala je hodnotit jako nedostatečné. Toto je nyní kvalita, kterou předávám ve svých on-line kurzech hlavně v Průvodci bouřemi vztahů.

Nyní mám opravdu krásné a hluboké vztahy na všech frontách. Nebylo to hned, ale každý můj krok v tom měl smysl a pomohl k tomu, aby to bylo tak, jak je. 

Ano, mám i štěstí, že nikdo z rodiny, ať to vypadalo sebekritičtěji, nikoho nezavrhl na pořád, že se postupně nechala všechna srdce obměkčit… vážím si toho moc. Víme, že se máme.

Jsem přesvědčena o tom, že mnohé opravdu jde. Třeba pomalu, ale jistě. Mnoho ze svých rozpoznání a postupů jsem vložila nyní do nástroje, který tě naučí rozeznávat hrany vědomí druhých i své, který ti pomůže uvolnit zasuté bolístky a přiznat si vše, co opravdu cítí a také tě naučí tomu, co cítíš, zdravě jednoduše čelit.

Využij nyní příležitosti jít Průvodcem bouřemi vztahů s doprovodem… od 3 ledna 2024.