Oživme se, jak jen to jde

Blues Alive
Tři dny skvostné bluesové muziky. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Jet na třídenní festival muziky, která není úplně moje srdeční. Ale při prohlížení partnerových fotografií z minulých ročníků na mě dýchla ta atmosféra tak, že jsem jasně ucítila touhu to taky zažít. Vytušila jsem výborné muzikanty a speciální nabitou atmosféru.

„Tam bych někdy chtěla být.“

Když mi za čas muž tedy oznámil, že máme lístky, jásala jsem. Tedy jen do té doby, kdy mi jen tak mezi řečí řekl, že spíme „jako vždycky“ – což znamená s několika jeho kamarády na jednom pokoji. Měla jsem dvě otázky: „Jak hodně chlastaj a hlavně – jak hodně chrápou???“ 
Nakonec jsem se mu rozhodla důvěřovat a řekla, že to tedy s nima zkusím a uvidíme. Lehké obavy jsem měla. 

Tak jsem se tedy octla na třídenní akci s Blues, a to touto muzikou téměř nepolíbená.
Už první večer mě totálně nadchnul. Bylo mi jasné, že si protančím tři večery téměř v kuse. Ten rytmus mě prostě tanečně bavil. Když nechávám tělo reagovat na hudbu, nemusím vyvíjet žádné úsilí, nechávám energii jen proudit a užívám si ten tok. Výhodou pak je, že mě to neunavuje, ale nabíjí

Nacpala jsem se k fotografické bandě před pódium. Brzy jsem pochopila, jak toto společenství funguje a bavilo mě, jak si umí navzájem vyhovět, pokud se tedy někam nesnaží narvat nějaký neurvalec. Většinově ale fungovali docela plynule, přelévali se tak, jak kdo pro hledání svého záběru potřeboval. 
Vždycky jsem chtěla být hned u podia – jo, možná by o kousek dál byl lepší zvuk, ale mě vždycky baví nejvíc sledovat dění na jevišti. Vidět všechny ty drobné nuance, jak kapela mezi sebou funguje. 
Možná proto mě tak baví tyhle žánry, jazz, blues, jejich živé fungování na pódiu. 

Nebere mě, když je to jen tvrdé a muzikanti do toho „jen“ řežou, mám ráda změnu poloh, melodičnost a vtip. Ač jsem laik, který nikdy na nic nehrál, většinou dokážu poznat skvělého muzikanta. 
Nejvíc mě ale dostává kombinace totálního muzikantského „magora,“ čímž myslím člověka naprosto zapáleného pro svůj nástroj, který skvěle ovládá – a jeho spontánní uvolněnost a vášeň pro hru s ostatními na pódiu. 
Nejvíc mě baví, když je vidět, že je to spolu baví. Když se i provokují a blbnou. Precizní i třebas virtuózní výkon bez espritu mě za srdce nevezme.
Já vyloženě čekám na živost. Na to, když se uděje něco jinak, než bylo nacvičeno, když dojde mezi muzikanty k přelétnutí jiskry. A přesně tohodle jsem si tedy užila do syta.
Totálnost na pódiu, v kombinaci se skvělými výkony mě pořádně rajcuje. Když pak přijde jedna kapela, která si to jde „odmakat“ tak je to naprosto poznat. Můžou hrát skvěle, ale je to málo. Ale když jsou evidentně šťastní že hrajou, že hrajou právě spolu, když je vidět, že si jeden druhého váží a umí si užít i jeho výkon, tak to je za mě paráda. Dýchne na mě taková radost a živost. To je TO, co pod pódiem nejvíc hltám. 

Nevěděla jsem, jak vydržím tři večery za sebou. Nejsem příliš zvyklá ponocovat.
Ale už první den jsem věděla, že to bude ok. Nabitá muzikou, tancem a s možností se do syta ráno vyspat.První den mě bavily úplně všechny skupiny, nasadily vysokou laťku. Energie postupně rostla a já se naplnila nádhernými prožitky a tancem. Vím, že jsem si ráno říkala.. vau.. a tohle bude ještě dva dny? 

Vždyť už teď jsem plná. Prima, tak evidentně mi to zvětší kapacitu přijímání. Další den jsem musela nejprve trochu povolit, uvolnit se, abych nenaskočila na své očekávání že se vše bude stále stupňovat. 
První skupina mě úplně nerozehřála, ale hned další mě pomalu uvolňovala a ladila. prostě jsem to na sebe nechala jen působit. Noční vrchol večera už byla extáze. Starý pardál mezi muzikanty, který se obklopil skvělými spoluhráči, všichni čtyři byli na mimořádné úrovni. Měla jsem pocit, že jsem zažila opravdovou legendu, cítila jsem velkou vděčnost za tu možnost – že jsem měla tu možnost to vůbec zažít. 
K jeho „retro“ zjevu a úctyhodným rokům přidejte velké šoumenství, schopnost lidi opravdu bavit, vtáhnout a nadchnout.Přirozeně, hlavně tím, že sami si hraní užívají a blbnou mezi s sebou. Co jsem si všimla, právě u těch nejstarších je jasně patrné vědomí celého jejich působení na jevišti. 

Poslední den začal brzy odpoledne skvělým seskupením, které přišlo k možnosti vystupovat na poslední chvíli, díky nemocím. Nečekané vystoupení nejen že zvládli skvěle, ale hlavně dostali dárek navíc v osobě velmi speciálního bubeníka.  Hodně si společné hraní užívali.
To byla pořádná jízda, že když jsem odcházela na pozdní oběd, měla jsem úplně vánoční pocit v sobě. Culila jsem se jak jelimánek, řehtala jsem se každému vtípku, no prostě pořádně rozjetá. 

Poslední večer jsem už pochopila, že ideálně nic neočekávat, nic neposuzovat, nečekat ani stupňování, ani vrchol – ale prostě jen se uvolnit a užívat to co je, tak jak je. 
Jako by se přirozeně rozšiřovala kapacita přijímání. 
Cítila jsem nádherný návrat k sobě, ke své živosti, taky jsem byla za dny před prosáklá „covid“ tématem a tady to byl výborný zážeh skutečného života.

A jak si toho teď vážíme, jak vzácné je to v této době zažít. Vnímala jsem to opravdu jako velký dar. 
Energetickou injekci, skutečně doporučuju všem, aby se nevzdávali svých vášní a radostí, ideálně i s nějakým oživením těla, protože kdy jindy než teď potřebujeme najít něco, co nás nabije?
Nejen že přišel klasický podzim, tmavé dlouhé večery, úbytek světla tedy, ale taky nás většinově drtí neustále přituhující zprávy, už je to tak všude, že jsme tím prosáklí. Nenechme si to ovšem vlézt trvale do hlavy, nechme si tam prostor i něco, co nás podpoří.

To je teď naše největší „práce.“ Nepodlehnout.  
 Tělo ožilo protáhlé proudící energií a tancem, dušička se mi úplně tetelila. Občas je prostě skvělé úplně vypnout, a jen si totálně zažívat přítomnost. 
Při cestě domů jsem si připadala jako kdysi, když jsem jezdila z víkendových pobytů v Osho centru. Úplně stejně vypatlaná, vyřehtaná, uvolněná i příjemně unavená. 
Smála jsem se té podobnosti, ale od té doby se ale mnohé změnilo – už dávno se nevracím do „staré“reality, neprožívám návrat s lítostí, že něco skončilo, a teď jsem zase v něčem starém, těžkém, se všemi „problémy.
Můj život se od dob Osho centra velmi změnil, žiju svůj sen. Tedy – dlouho jsem ani netušila, že takový mám 🙂 Tím, že žiju volně, tvořím co miluji, miluji a tím si tvořím den, totální přítomnost je můj mistr každý den, tím vším si mohu užívat mnoho krásného stále.
Ale taky se mi stane, že mě na chvíli zasáhnou tlaky dnešní paradigmatu, dostane se mi to příliš do mysli, prověřuje mě to velmi.
Všeho se snažím využít co nejlépe, i toho, že se někdy chytnu.

Je to skvělý trénink na udržení pozornosti u sebe. Každopádně velmi vítám každou opravdu podporující injekci, která posílí moji vnitřní sílu, moji vlastní energii, ať už to bylo nedávno na workshopu s hlasem, nebo nyní na muzice. Tyto možnosti posílit se na těle i na duchu mi vždy přichází v pravý čas. Tím mám v sobě klid, že vždy je o mě postaráno. 🙂 

Jo a s chlapama na pokoji? To bylo fajn, nařehtala jsem se opravdu do syta. Nebyl mezi nimi ani opilec, ani chrápač. Byli to jen „staří blázni“, kteří milují Blues, Jazz a tuhle speciální akci. Blues Alive