Hlasový workshop s Ivou Bittovou

aneb jak zažít intimní normálnost.

Přihlásit se na workshop s Ivou Bittovou mi přišlo jako úplně nutné. To neznamená, že by se mi chtělo, nebo že bych se dokonce těšila. To tedy ani náhodou. Ale už jsem nějaký čas mluvila o tom, že vím, že mám zpívat a občas mi někdo tuto informaci hezky potvrdil, aniž tušil, jaké děsy tím ve mně vyvolává. Taková silná vnitřní reakce odporu a děsu mě zaujala. Proč to ve mně vzbuzuje takovou paniku? Vždyť s lidmi, na seminářích klidně i zpíváme. To bych nebyla já, abych do toho prostě nešla. 
Pak jsem se s informaci smířila a absolvovala první hlasový workshop s Ridinou. Bylo to fajn, překvapilo mě, jak moc to bylo o naslouchání, ale mohla jsem se tam ve skupince i dost schovat. Věděla jsem, že potřebuju víc individuálně, zpívat sama. A je fakt, že bez zažití laskavého přístupu Ridiny, tohoto prvotního zážitku bezpečí, kdo ví, zda bych měla odvahu jít na třídenní akci. 

Při vedení svého semináře jsem před ženami řekla, že za zpěvem chci jít. A když mi druhý den poslala jedna z nich pozvánku na třídenní akci s Ivou Bittovou, tak ani nešlo couvnout. Parkrát jsem to prodýchla, odmítla se bát a přihlásila se s: „Děj se vůle Boží.“ Pak jsem na celý měsíc zapomněla, přesněji – velmi úspěšně jsem ignorovala, že někam jedu. Připadala jsem si trochu jako blázen, že do toho jdu, furt mi to něčím přišlo děsně ulítlý. A když jsem v materiálech četla, že workshop bude končit veřejným vystoupením, tak jsem se už hlasitě rozesmála. Říkala jsem si: „Hmm, to si tedy Iva fakt věří.“ To mě zaujalo. 

Teď se ovšem dostávám k tomu, jak popsat nepopsatelné.
Asi to vezmu po dnech.  

Den první – seznámení se se skupinkou přítomných. Sdílecí kroužek o nás, proč chceme zpívat, byl fajn.
Druhé kolo: „Něco mi zazpívej“ bylo první hození do ohně. Tedy brzy jsem zjistila, že mám výhodu, že nejsem poprděná z celebrit, že mám velkou úctu k paní Ivě, ale nemám tam ten třes před paní učitelkou, nebo tak něco. Nehledě na to, že Iva na to vůbec nehrála. Byla nádhernou „nejobyčejnější“ a zároveň velkým profíkem. Její bohaté zkušenosti byly posvěceny nutností ustát si svou originální cestu. Což je zkušenost pro mě nejcennější. 
Získala mou důvěru snad okamžitě, při tomto prvním kolečku „Zazpívej.“
Měla přístup, že je to něco normálního, tak proč s tím dělat cavyky. Velmi úlevné. Mám ale velký respekt k její píli, vytrvalosti, a k její originální cestě. Miluju její hrátky s hlasem a její totální prožívání toho, co zpívá. Pro mě opravdu nádherně inspirující.
Hned brzy následoval další šok. Po rozezpívání jsme si utvořili kolečko (přítomni byli i tři muži), do jehož středu jsme si měli dobrovolně sami vyjít zaimprovizovat. Kruh udržoval nápěv, který mu Iva zadala. 

Moje tělo mě dovnitř poslalo, prostě se pohlo dopředu a já věděla, že musím. Mozek někam odešel… A já vůbec nevěděla, co si počít. Byla jsem vyděšená až na půdu, úplná panika. Nějaké zvuky jsem asi ze sebe ale vydala, spíš bych ječela, než zpívala. No, tak to byl tedy den otřesů a uvolňování zábran. Byla jsem šťastná, že je první den tak krátký, a na další den jsem si raději zakázala myslet. 
Na noc jsme dostali předzpívanou píseň. Nerozuměla ani slovům, obsahu textu ani intonaci. Přišla mi děsně obtížná. Přišla lehká pochybnost, že tady na té akci nemám co dělat, že v tomhle se fakt vůbec nechytám, nedokážu vůbec udržet tu melodii sama od sebe. Pak jsem se na to vykašlala – to řešit. Nějak bude. Prostě jsem si to poslouchala a zpívala s tím, nebo po kouskách zpětně.

Druhý den – ojoj celý dlouhý den tentokrát předem mnou… Ale byla jsem v klidu, prostě ta práce s hlasem mi už začala dělat dobře. Stabilizovala mě. Učili jsme se další písně, dva hlasy, různě jsem zase improvizovali – už mě to začalo bavit, byla jsem vždycky děsně zvědavá, co ze mně vlastně vyjde. A začalo ve mně sílit ujištění, že vždycky něco přijde a že i když to na začátku úplně neladí, tak když si dám dostatek prostoru, času, klidu, tak se nakonec vše nějak vyladí. Znám to z jiného druhu tvorby, ale ve zpěvu to byl nový objev. Improvizace se více rozšiřovaly. Měli jsme třeba vést uprostřed toho zvukového kruhu dialog beze slov s někým dalším.

To bylo nesmírně obohacující, jak na sebe různě reagujeme. Byli v tom všichni spolu. Ve skupině díky tomu a hlavně díky společnému zpívání, kdy se nikdo nemohl schovat, vznikla nádherná intimita. Je to tak odhalující.

Právě proto mě zpěv sama za sebe tak děsil, tam se nelze nijak schovat – kór, když jdeme do improvizace, do nalezení svého hlasu, tónu, melodie.

A je to tak přirozené. Toto umí zpěv. Tipla bych si, že úplně všichni jsme si uvědomili, jak moc to ve společnosti, v rodinách, ve školách chybí. Tento druh přirozeného intimního sblížení. Je to něco, co nás spojuje, otvírá nám srdce tou nejpřirozenější cestou… A je to velmi velmi potřeba. 

Na konci dne se účastníci srazili po večeři k jamování, někteří měli i nástroje. Já cítila unavené hlasivky. Moje pusa se zamkla a neotevřela. Šla jsem odpočívat. Moc si to druhý den pochvalovali, zažili spontánní improvizaci, hlasy, chorály. Uvědomila jsem, že jsem to už zažila vícekrát – při svých zážitcích na Osho meditacích v Lažánkách, ale taky na svých skupinách. Takže jsem nelitovala, měla jsem dobrý pocit, že jsem vyslechla své potřeby.

Poslední den jsme se ráno sešli v kostele. Tedy – docela mě zaskočilo, že i tam nás Iva vybídla k individuální improvizaci uprostřed notujícího si kruhu. Atmosféra kostela z toho udělala ale úplně jiné dílo. Ve všech projevech bylo více klidu a posvátnosti. Bylo to nádherné. Nakonec jsme si mohli každý něco – s respektem na účel tohoto místa- zazpívat. Úplně sami, v tom prostoru. Mohli jsme se hlasem opřít, poslat ho… Zazpívala jsem si svou „osobní“ mantru, kterou jsem získala na Filipínách. Těžko jsem ovládala své emoce, tělo se mi třáslo, cítila jsem, že ten okamžik ani nedokážu pobrat. Ano, zrovna v kostele zazpívat mantru, která vede do Egypta, ke Slunci, k Bohu. Je v ní obsažena prosba i vděčnost. Když ji zpívám, cítím, jak vylaďuji svůj systém na přijímání i dávání. Ladím samu sebe. Od večera jsem věděla, že si mám v kostele zapět právě toto. Velmi silný zážitek, jehož dopad teď ještě nedokážu dohlédnout. 

Přes den zkoušení, povídání, příprava na večerní vystoupení. Tam jsem již byla v klidu. Pro mě je spíš svátek, když nejsem před lidmi sama. Střihli jsme naživo i improvizaci. Bylo to moc fajn a samozřejmě Iva nakonec vyzvala i lidi, aby s námi zazpívali, což byla nádherná tečka za vším.

Co mě nejvíc překvapilo? Celou dobu to šlo vše z jemnosti, nic nešlo silou. Iva nás učila zpívat lehce, s lehkostí, to třeba byla věc, která mě nesmírně překvapila a dělala mi moc dobře. Ztišit se, abychom se lépe slyšeli, sladili se, ale i zlehka aktivovali hlasy, postupně to pak vedla do výšek. To vše ve mě krásně aktivovalo ženské síly. Všichni jsme tam zářili. 
Pro sebe a svou práci jsem se i inspirovala, jak mohu své klientky víc podporovat, aby se samy projevily. 

Byla to nádhera, moje srdce bylo otevřené dokořán, bylo mi božsky. Ujasnila jsem si i pracovní věci, byla jsem víc ve své energii, ve své ženskosti. A hlavně ve své síle. Cítila jsem, jak se srovnávám.

No ale to není ani náhodou vše. 

Den po.
Přesněji, již s návratem domů se ve mně vynořily velmi hluboké emoce. Hodně jsem brečela, jako když ve mně něco pukne. Muž mi byl oporou, ale paradoxně jeho péče mi do rána emoce ještě víc zhutnila. Probudila jsem se jak ochrnutá, s paralýzou těla. Nevěděla jsem moc co se děje… Ale muž mě dlouho držel v objetí a já mohla vše ze sebe dostat ven. Celý den jsem pak byla jak po velkém otřesu. Nevěděla jsem co puklo, bylo mi jen jasné, že vystoupaná energie, probuzení hlasu mi pomohlo uvolnit jakési hluboké místo. 
Další den jsem trochu vychladla na focení a dílo dokončil nástup teploty. Další den stoupala, pálila ve mně všechny staré struktury, fajrovala jsem zdatně. Ve svém potu jsem se koupala několikrát úplně durch. Nějaké vysmrkávání, vykašlávání a od třetího dne se uzdravuji. Horečka stoupla, prošla a odešla. Vše se mně ve mně přirozeně uvolňuje. Ano, je to nyní můj čas regenerace.

Je mi celou dobu absolutně božsky. Vše mi dává smysl. Cítím velkou vděčnost, že mi tělo tak krásně pomáhá. Na konci jsem získala potvrzení, že jsem pozitivní. Věděla jsem, že je to covid, ale že to není důležité. Ve skutečnosti to nebylo pro mě nijak důležité… Prostě mi nyní tělo pomohlo dokončit započaté dílo. Neměla jsem horečku víc jak deset let a v tento okamžik jsem ji vnímala jako naprosto v pořádku.

Díky Bohu za všechno. Díky moc Ivě za její nasazení a ochotu se nám věnovat.