Nic není jak by mělo být

Věnuji se teď převážně maminkám, které se dostanou na hranu svých sil.
Což se projeví buď velkou únavou anebo stoupající frustrací, agresivitou, naštvaností, nespokojeností. Pak nás snadno děti dokážou vytočit tak, že se neznáme.
Řekla bych – PRÁVĚ O TO JDE.
Právě proto se to děje, abychom se poznaly.
Když spolu pracujeme konkrétně, je fascinující, jak různé jsou příčiny. A je přirozené, že některé svě záležitosti prostě nevidíme, nejsme si ochotny přiznat.

To, když se dostaneme na hranu agrese s dětmi, není v pořádku. Je to ale obrovské varování, že někde je něco v nepořádku.
Jedna je popírána ve vztahu…, druhá nerespektuje svoje tělo, třetí – „neděje se to tak, jak jsem si přála“…
Bortí se všechna vaše očekávání?

Pro mnoho žen je to velké překvapení, do teď jim vše bez potíží fungovalo… Často vedly úspěšné firmy, žily si své úspěšné životy, měly všechny předpoklady, že budou těmi nejlepšími matkami… a najednou pecka, a vida BUCH ho… ŽIVOT!!!

… porod proběhl jinak, než chtěly,
… dítě, které neustále vyžaduje vaši pozornost, není ani hodné, ani tiché…,
… dítě, které stále pláče…,
… dítě, které vám bere veškerý váš čas i energii

Prostě NIC není, jak by mělo být!
Drahé maminky, až skousnete svou frustraci a opláčete a propustíte své představy o tom, jaké by to mělo být…,
tak tehdy konečně máte možnost zahlédnout TO, CO JE. A taky objevit to, co skutečně objevit máte.
Třeba svůj potenciál, který zdaleka přesahuje vaše dosavadní meze.
Dítě se jasně narodilo vám, do vaší rodiny – je tam jasně správně.
Ani s vámi není nic špatně, tak co s tím?

1.
Přestaňte hodnotit situaci. Je jedno, jak jste si ji představovala.
Zde funguje něco většího než vaše naučená mysl.

2.
Zkuste se zamyslet, co vás to vlastně učí – klidně se na mě nebo kohokoliv, komu věříte, obraťte, často své zkušenosti samy nevidíme.
Někdy se týkají pouze přítomnosti, toho, co se děje ve vašem nitru, ve vašem nejbližším okolí, ve vztahu s partnerem, ale jindy…

a)
Docela často nám děti vytahují nevyléčená dětská traumata, přesně nám míří do našich slabých míst. Tuto službu pro nás děti umí udělat naprosto geniálně.
Čím víc vás něco zasahuje, tím víc je zcela evidentní, že je v tématu ukryto něco vašeho.
Zkuste si uvědomit, po čem teď nejvíc toužíte, co vám teď tak nejvíc chybí, nebo na co se nejvíc zlobíte a pak se zkuste podívat na své dětství.
Na tohle je dobré mít zkušeného průvodce – a víte proč? Ne proto, že byste to nezvládla sama. Zvládla. A už vůbec ne proto, abych si tu přihřála svou vlastní polívčičku…
Ale – velmi často máme tendenci své dětské bolístky nebo situace podceňovat. Z části proto, že se bojíme, že tím, že pravdivě nahlédneme do svých dětských situací – nějak ublížíme rodičům, že nějak popřeme jejich lásku. Tohle je velmi zajímavý fenomén, pozoruji ho velmi často: chráníme si svou iluzi dětství a také si říkáme, že to, co jsme prožili – vlastně nic hrozného nebylo… Ale to se hezky vidí z dnešního místa, dítě to však prožívá zcela jinak.

b)
Velmi časté lekce jsou – naučit se fungovat jinak. Jinak, než jsme byly do teď zvyklé a to i tehdy, když nám to fungovalo.
Tato místa jsou nesmírně cenná, protože přes zoufalství, že něco nefunguje, v sobě můžete otevřít skutečnou ochotu zjistit, co tedy funguje. Tím opouštíte naučené koncepty a nalézáte samu sebe, svou cestu.
Jinak – často právě více žensky. Umět se uvolnit a tančit v tom chaosu, který se zdá být a zároveň pevně držet směr. Vybízí vás to k rozšíření, ke skutečným životním zkušenostem – jiného typu než splněný úkol v práci.

Je to doba, kdy se nemáte čeho chytit, máte fungovat jinak, ale nikdo vám nedal návod. Chápu, je to nemilé, ale co naplat – svět není bezpečné místo. Jistota neexistuje.
Je to velké dobrodružství objevovat, jak jinak můžete fungovat.
Většinou nás to vede k ženskosti, k uvolnění se, k objevům, jak žít plynule ve vlnách, bez plánu, jak netlačit, jak nebojovat, jak přijímat to, co je a dokonce v tom nalézat krásu, vede nás k odevzdání se, k objevení životní pokory, moudrosti, k hravosti – nebrat to tak vážně, ale také k pravdivosti, ne naučené, toho, jaká si myslím, že bych měla být – ale toho, co skutečně jsem já.

Je to zvláštní paradox této doby, že se my ženy musíme učit, dovolovat si fungování po žensku, že ho vlastně neznáme…
Nevadí… Naopak!
Život sám, vstup do mateřství, kdy se zbortí naše fungující struktury, je pak tím nejlepším procesem, který nám může báječně proměnit život.
Teď děláte svůj doktorát, právě tehdy, když nic nefunguje podle vašich představ. I díky vašim dětem.

Pokud vám v tom mohu pomoci já – tak můžete jít buď cestou s videi Mámou v Pohodě nebo přímo individuální konzultací.