Mateřství

27. ledna – den úplňku. Téměř vždy úplňky a novoluní vnímám. Neplánuji žádné rituály, ale často se přirozeně stanou. Tento úplňkový den jsem měla velkou potřebu krášlit si svůj byteček. Ve městě jsem si vyzvedla objednané látky na na nové dekoračky a doma se dala do stříhání a věšení, a to, i když jsem věděla, že je budu hned zase sundávat, abych je obroubila. Jak jsem vyměnila závěsy, padly moje oči na starý polštář. Usmála jsem se na něj – jedna z mála věcí, snad na prstech jedné ruky by se daly spočítat, které se mnou přežily všechna má stěhování za posledních deset let.
Bylo jich pět – přesunů. A můj starý Tapiko polštář * se mnou přežil všechny. Moc na věcech nelpím, ale tuhle svoji ruční práci jsem nikdy nedokázala vyhodit ani ji někde nechat. Přitom je to obrovský lapač prachu, je úplně zašitý, nikdy jsem ho ani neprala – jen vyprášila. Dívám se na něj a poprvé ve svém životě ucítím – je čas se rozloučit.

Úplně mě to zaskočilo. Proč teď?

Vím… s čím to může souviset.

Dnes se mi opětovně aktivovala velká radost.

Obě moje dcery jsou těhotné. Dnes mi starší dcera (33 let – velmi pragmatická mladá dáma) v emocích vyprávěla zážitek z ultrazvuku.

Poslala mi fotku bytůstky, která je spokojeně rozvalená a má ručičku před čelem. “Mami a představ si, já trošku zklamaně řekla lékařce: “Dneska se vůbec nehýbá,” a ona mi v tu chvíli tou ručičkou zamávala.“ Bylo krásné zažít, jak to dceru dostalo. Byla úplně na měkko a já s ní.

Druhá dcera v ten samý den do naší rodinné vícegenrační ženské fb skupinky píše, že zažila první regulérní kopance.

Jak pak nemám být na měkko?

Jasně, že jsem a opětovně cítím velkou radost.

Třikrát za sebou jsme za poslední čas stáli v kruhu.

Nás šest – já s partnerem, moje dcery se svými muži jsme poprvé vytvořili přípitkový oslavný kroužek na sdělení mé zprávy o speciálním pracovním úspěchu. Holky právě přijely na návštěvu a já byla šťastná, že to s nimi mohu oslavit. Společně sdílená radost je tak krásná. Ani nepíply, že mají taky nějaké zprávy, nechaly mi můj den slávy.

Podruhé jsme se sešly ve stejném kruhu za pár dní – tehdy oznámila své těhotenství mladší dcera. Nečekala jsem to, tudíž jsem si zprávu skutečně užila. No a o necelý měsíc později jsme takto stáli potřetí – a přišlo oznámení starší dcery také s těhotenstvím.

Tehdy už byla naše radost bezbřehá. Úplně bezhraničná, protože ani jedna z holek nemusela mít ohledy na tu druhou, aby jí to nebylo líto. Nepamatuji se, aby všichni zúčastnění plakali radostí a štěstím.

Podobně intenzivní tok radosti jsem ucítila dnes, když jsem cítila naše ženské spojení a na svět se hlásící nové bytosti.

A teď tu koukám na starý polštář.

Beru ho do ruky a nemohu se s ním rozloučit. Já ho prostě nemohu vyhodit. Někde ho nechat u popelnic. Snad ho někomu dát?

Hladím jeho květinový vzor a vzpomínám. Kdy jsem ho vlastně vyráběla?

A už ve mně začnou pracovat emoce. No jo, to bylo ve stejných časech, jaké teď prožívají moje holky. Na počátku manželství.

To se už regulérně rozbrečím. Držím ho v rukách, něžně se ho dotýkám, vzpomínám na tu holku, kterou jsem byla.

Jako když jsem do obrazu vetkala všechny své touhy a naděje.

Vázala jsem uzlík po uzlíku, mladá žena, čekajíc své první dítě, trochu vyděšená a hodně natěšená z toho, co na mě čeká. Nebo naopak? Už nevím.

Ten polštář opravdu nemohu vyhodit. Najednou mě napadne co s ním a běžím pro nůžtičky. Vypářu zadní šev a preparuji obsah.

Prostě ho vyperu, uvidíme, jak to přežije a vyměním jeho náplň. Stejně mi vždycky vadilo, jak je tvrdý, byl vždy opravdu jen na ozdobu, pohodlný nebyl nikdy. Prostě ho vypreparuju, vyčistím a znovu naplním.

Když zevnitř vytáhnu peřinku, kterou jsem používala v kočárku s dětmi, která byla jeho dávno zapomenutou náplní, tak se už zcela nořím do esence minulosti.

Je to jak dotýkat se dávného minulého života.

Vzpomenu si na všechny své životní posuny, i na to jak holky vyrostly.

Jsou to dospělé ženy, které si plní své sny. Teď obě očekávají své první dítě s radostí a s nadšením se na ně připravují. Jsem tak šťastná, že si svá těhotenství užívají, vše ve zdraví a bez obtíží.

Je to 33 let – když jsem toto dílko vyráběla. nemohu tomu ani uvěřit.

Je čas provětrat minulost, vyprat citlivě starý prach a věřit v nový život, který mohu teď dát. A teď myslím nejen na polštář, ale taky na to, že jsem začala psát novou knihu, taky na svůj nový připravovaný projekt – ale také na roli babičky, která stejnou měrou patří k mému novému životu.

Možná polštář nakonec doputuje k jedné z dcer? Kdo ví?

Část minulosti se dnes uzavřelo, přetavuje se v novou budoucnost.

Na úplněk rituály? Dějí se mi samy.

*Tapiko je technika ručních prací, při které se pomocí háčku připevňují příze na předtištěnou mřížku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů