Stále v úžasu nad zázrakem stvoření

Opět se u nás narodila holčička. Seznámila jsem se s ní poprvé před pár dny a stále jsem zasažena tím posvátným zázrakem stvoření. Znovu a znovu se podivuji nad tím, jak se poskládala do maminčina bříška, jak je drobounká a křehká.
Pozoruji jakou práci dá být vůbec vzhůru a chvíli koukat, aby zas mohla blaženě usnout a ponořit se někam do svého dokonalého světa. Jak pusinkou hledá zdroj potravy a mámu. Jak tělíčko rozbíhá přirozené procesy.

Je to prostě krása.

Díky příchodu jedné bytosti se pohnou i životy ostatních. Dvouletá prvorozená holčička se najednou stává starší ségrou. Má dcera se stává dvojnásobnou matkou, já už trojnásobnou babičkou a má matka trojnásobnou prababičkou…
Cítím, jak se pohnul celý ženský rod.

Pozoruji to, nechávám to dosednout a jen s vděčností děkuji.
Vždyť v dnešní době je to už téměř zázrak… Otěhotnět bez potíží. Užívám si nově příchozí bytost s velkou zvědavostí. Co je zač? Jaká bude? Kam půjdou její cesty?
Chtěla bych umět nahlédnout do budoucnosti – kde bude za 20, 30, 50 let?
Kde budou mé dcery a kde jejich potomci?

Před dvěma lety jsem zažila double, kdy byly obě mé dcery těhotné ve stejný čas. Rodily v rozmezí 3 týdnů. Nepovažuji to za náhodou – evidentně naše rodina potřebovala silný impuls emocí a lásky.
Bylo to nádherné, intenzivně náročné.
Od té doby pozoruji, jako každá babička, vývoj každé z nich. Jak jsou jiné, jak jinak fungují… Jsou jako oheň a voda.

Dnes si užívám příchod další holčičky v klidu a větší pohodě…
Cítím, jak mé srdce rozšiřuje kapacitu o příběh další blízké duše, který mě bude zasahovat.
Vím, že mé srdce je připraveno vpustit do této citlivé zóny opět další osůbku.

Měla jsem možnost zažít dceru před odjezdem do porodnice – v kontrakcích. Dceři to vyšlo tak, jak si přála. Začala rodit, když jsme tam jela. Mohla tedy odjet s mužem do porodnice a já zůstala celý den s jejich dvouletou šibalkou a mohla prožívat v jejich rodině narození její sestřičky. Vrátila jsem se domů v noci. Nemohla jsem usnout a někdy o půlnoci jsem vyšla ven. Seděla jsem na schodech vedle vonících jahod a pozorovala hvězdy. Konečně jsem mohla uvolnit emoce nastřádané z celého dne. Brečela jsem jsem, jen pro to uvolnění.

Brečela jsem z vděčnosti, že je to zase tady – zázrak zrození. Brečela jsem, že vítám novou bytost v rodině. Dívala jsem se na hvězdy, myslela na své dcery, jejich dcery, na svou matku, na sebe, na celou naši ženskou linii. Pak na ostatní ženy a že jich znám. Na naše životy, možnosti, které máme. Cítila jsem nesmírné požehnání a děkovala za vše.

Oslovila jsem sílu stvoření přímo, prosila ji, ať spálí, vše co nejsem, aby zůstala jen ona a došlo mi, že jí jsem. Že ona je ve mně. Já jsem ona a ona je já. Později jsem vnímala, že „ON“ je vše projevené. Ve všem projeveném. Z ženského modelu jsem se přepla do zcela neosobního ONOHO. Najednou jsem jinak viděla. Jasněji. Nádherný průnik přítomnosti a propojení ženského a mužského principu. Uvědomila jsem si, že toto mi bylo umožněno díky nově příchozí bytosti. Už teď jsem jí vděčná.

Tak tě vítám, vítej v mém srdci a díky že mi to umožňuješ.