Soucítění, pokora a ujasnění priorit. Situaci kolem vody nyní vnímám více než dřív. Jednak od té doby, co žiji ve městě, kde se hladina řeky zvedává, tak jsem pozornější, ač se to netýká mého domu. Pravidelně se mi tu připomíná síla řeky, vodního živlu. Nesleduji ale nepřetržité zpravodajství a nepodporuji šíření paniky, lítosti a strachu. To mi nedává...
Je to opravdu zvláštní, že v určité době jede u mnohých žen stejné téma, nyní je ve vzduchu téma sebehodnoty. Toto nyní otvíráme téměř při všech osobních konzultacích, jako by se konečně mohly uvolnit staré základní vrstvy, což je skvělé. Jak se to projevuje? Oslabená sebehodnota udělá to, že nás cokoliv velmi zasáhne, že očekáváme uznání, pochopení a podporu...
Málokdy píšu o důležitosti sebepoznání. Možná bych o tom ale měla psát víc, protože to, co mě přijde jako naprosto samozřejmé, mnohým tak připadat nemusí. A je daleko snadnější zabývat se druhými, nebo se plnit neustále informacemi, než se zabývat samy sebou. Než skutečně k sobě dovnitř otočit svou pozornost a setkat se s tím, co máme uvnitř sebe. K čemu slouží...
Letos, již podruhé, jsem dokončila roční prožitkový cyklus Vlčice. Mou lásku. Cyklus, který jsem vytvořila ještě už před čtyřmi roky. Hodně mi to dávalo smysl, vždyť vlčí síla v nás ženách je síla přežití, přirozenosti, autentičnosti a opravdovosti. První cyklus přerušil covid. Ženy byly tak krásně rozjeté, že jsem nechtěla, aby je ta doba stáhla dolů a začala...
Nikdy bych si to tak nenamyslela, ale hned po prožitkovém campu „Být ještě víc sama sebou“, který jsem vedla pro 22 žen, jsem odletěla se skupinou jiných žen, mých podnikatelských kolegyň do Glastonbury. Velmi speciální hippies městečko, legendami spojené s králem Artušem a Avalonskými kněžkami, tedy s pohanskými rituály, nad kterým se tyčí Glastonbury Tor. Celkem nás bylo 8 žen, některé jsme...
Jsem vděčná za to, že jsem svůj život dovedla do této kvality, kdy mám v rovnováze své 4 životní pilíře. Službu lidem, tvorbu, vztahy a sebe – pohyb, pobyt venku a usebrání. No, nebylo to hned. Vyšla jsem ze zaměstnaneckého poměru v roce 2011. Od té doby jsem se protloukala na volné noze, jak to šlo. Stylem pokus, omyl jsem se učila,...
Vděčnost, radost, pokora,tak bych nazvala esence, kdy si doprožívám první půlku srpna.Byla to jízda. Hned na počátku měsíce jsem vedla letní camp pro 22 žen na Božím centru v Novohradských horách. Téma: Být ještě víc sama sebou. Místo samotné, i tím, že je v něm hodně zlaté barvy a esence, pracuje pro náš růst.V kombinaci s tím, že jsme v neděli ráno měly...
Jsem z absolutně nehudební rodiny, u nás se prostě neposlouchalo, nic nezpívalo, snad jen malinkým dětem. K hudbě jsem byla přivedena svým životem, to se nedá jinak nazvat. Když jsem začala psát první knihu, řekli mi kamarádi, že knihy se musí pokřtít. První křest byl komorný, ale už od druhého jsem vždy sháněla i živou muziku. Díky tomu...
Nevím, proč jsem si kdy myslela, že umím mluvit. Hodiny herectví mě vyvádějí z omylu tak rychle, že ani moje ego nestačí zareagovat. Musím se tomu fakt smát – často lidem říkávám – že tam kde mají největší dar, tak mají i největší učení. U sebe jsem si myslela, že pro mě je největší učení umět mlčet. Ale...
Málokdy píšu s takovým odstupem, jako tentokrát. Má Bali cesta, která proběhla po Novém roce a až v květnu o ní mohu napsat. Vždycky se divím, kde jsem se tam ocitla, já bych asi „dobrovolně“ jen tak – do tropů nejela. Mě tam vyloženě musí zavolat něco jiného, konkrétního. Tropy nejsou můj přirozený šálek kávy, nikdy jsem o nich netoužila, vždy mám první...
