Minulost, která k nám promlouvá

Poslední dobou se mi připomínají dva rozdílné příběhy. 

Jeden díky knize  „Klid je síla, řekl tatínek“ od Zdenky Fantlové. Což je příběh židovské ženy, která jako jediná z rodiny přežila vše, aby nakonec zjistila, že jí nikdo, ale vůbec nikdo nezůstal. 
Ta kniha je pro mě pozoruhodná, neb nádherně popisuje nenápadné začátky nástupu segregace, až po opravdové hrůzy, a přitom nijak nesklouzává do lítosti ani pocitu oběti. Tak, jak žena žila, s obrovskou vnitřní silou, tak právě tak popisuje svůj příběh.
Syrově ale bez pláče nad tím, co všechno se jí stalo. 

Když jsem před lety její příběh četla, plakala jsem nad tou neuvěřitelnou životní silou, nad tím, jak ve správný moment učinila kroky, které ji pomohly přežít. Moje tělo na tu knihu silně reagovalo, úplně ve mně budilo sílu žít. 
Říkala jsem  si, je to štěstí, nebo náhoda? Nebo její přežití opravdu umožnila její síla? A kolik lidí tuto sílu přežití v sobě nedokázalo probudit…? Což se nikdo nemůže divit, nikdo nevíme, co bychom my sami vydrželi, kolik tlaku a kolik násilí. 
Hodně mi hlavou běhaly ty nenápadné začátky, kdy by vůbec nikoho nenapadlo, kam až postupně vyřazování ze společnosti dojde. A jak nenápadně to začínalo. Přemýšlela jsem nad tím – a co ti, kteří byli v řadách těch běžných občanů, ale měli to štěstí, že neměli židovský původ?
Jen málokterý se ozvali, ale byli i takoví, kteří pomáhali, vždycky se nějací našli. Ano, chtělo to jejich odvahu a taky vnitřní morálku, kdy si jasně uvědomovali, že to, co se děje, není správné.
Většina byla zticha, báli se o svůj život. To je jasné, a zase – nelze nikomu nic vyčítat. Každý volí svůj model přežití. Nevíme, jak bychom se chovali tehdy my. 
A co ti, kteří se ale přidali k odsuzovačům, přijali koncept o něčí nevhodnosti? I takoví byli. Kolik jich asi tehdy bylo?

No a druhý příběh, který se mi nyní aktivuje, je zase z černošského prostředí. Kde naopak probíhal docela bouřlivý konec segregace. Tam po mnoha letech zotročení začalo i některým bílým docházet, že podmínky černých nejsou lidsky důstojné. že každý člověk má právo na důstojnost. Že to, že nemohou chodit po chodníku, že nemohou na wc bílých, že nemohou sedět v autobuse, není jen tak nějaká blbost. Tam to byl letitý zvyk a dost let trvalo, než uznali černým stejným lidskou hodnotu a kdo ví, zda na Jihu nejsou ještě nyní lidé, kteří jedou ve starém modelu nadřazené rasy. 
Když se to začlo lámat, tak i ten bílý, který se jich zastal, byl ohrožen a společensky nepřijatelný. Kolik generací to zasáhlo, a to na obou stranách? Kteří byli ti, co jasně cítili, že není v pořádku ponižování druhých? A kolik bylo těch, kteří přijali přesvědčení o tom, že to je v pořádku a že o „NIC“ nejde?

Dne 21. března 1960 se shromáždilo 20 000 černošských demonstrantů v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s novým zákonem nařizujícím černochům, aby u sebe nosili tzv. dompas, identifikační průkazy s otisky prstů, údaji o zaměstnavateli, povolenky ke vstupu do určitých oblastí. V důsledku policejního zásahu bylo 69 stávkujících zastřeleno a 180 zraněno.

To není zas tak dávno, že?

Bohužel i v mnohých Židech, i v mnohých Černých zůstalo vědomí nespravedlnosti a oběti. Žijí to stále dál, tak, jako mnozí na opačné straně žijí svou představu nadřazenosti. 

Proč to dnes píšu?

V lidských povahách se od dob Krista příliš nezměnilo. Máme sice moderní technologie, vyšší míru vzdělanosti, ale na našich školách, ani těch vysokých, se nijak neučí nauka o člověku. A to ani na těch medicínských. Nepředává se běžně poznání o člověku.
O tom, jak fungujeme, z jakých popudů, jak reaguje náš plazí mozek a naše nevědomí. O tom, jak podléháme nabídkám mysli, jen určité části své mysli, která je poměrně omezená. Nepoužíváme celý svůj mozek. Nevíme, z jakých míst na co reagujeme a proč. Jen málokdo toto v sobě opravdu zkoumá, většinově spíše přijímáme názory. 

To ovšem v této naší přeinformované době nemusí fungovat úplně dobře. Nic není tak jasné. Není jasné, kdo je na „správné“ straně.
Není to dané ani barvou kůže, ani původem.
Nelze použít tedy černobílé vidění, což je skvělé, protože nás to nutí své vědomí rozšířit.

Co když na každé straně je část pravdy?
 Nakonec nám stejně nezbyde než otočit pozornost do sebe, hledat svou vlastní morálku a rovnováhu v tom, co se děje. Otočit svou pozornost k vnitřnímu vědění, k vědomí sebe sama, kde přicházejí odpovědi, které jsou zcela vaše, je to jiná forma inteligence. 

Svým dnešním sdělením bych nás všechny chtěla podpořit, ať pečlivě vnímáme, co kdy můžeme vykonat. Kdy a jak něco říct, či neříct. Žádná situace, kterou zažíváme, není banální či nedůležitá a my můžeme stále mnoho. Není jediný důvod, proč se vzdával svých sil a vědomí, proč v sobě nepodporovat lásku a to za všech okolností. 

Asi bych to shrnula právě větou tatínka Zdenky Fantlové – „Klid je síla.“

Úžasná věta. Za svůj vnitřní klid neseme zodpovědnost jen my sami. 
Nečekejme, až nám klid někdo dá – ale nalezněme ho v sobě sami. Udělejme proto teď vše. 

Máme osobní zodpovědnost za úplně všechny své skutky.
Všechno se počítá. Žijme co nejlépe.
Přeji nádherné podzimní dny.

S úctou Magdala