Mateřství- aneb když si hrábnem na dno

Některé mé klientky mi připomněly jedno speciální téma:
Hranice našich dosud známých sil.
Chcete být tou nejlepší matkou a tak studujete všechny ty moudré a moderní knihy a přístupy? Zajímáte se o to, aby vaše děti co nejlépe, nejzdravěji jedly, snažíte se uplatňovat ty nejlepší podněty – abyste je nijak nepoškodila?
A najednou zjistíte, že jste ztratila radost ze života, že jste úplně vyšťavená a zmatená? Ploužíte se únavou, psychickým vyčerpáním a dorazíte to tím, že si vyčtete, že všechny ostatní matky to zvládají, jen vy jste úplně nemožná? Začnete se srovnávat s ostatními, všechny se vám zdají více schopné, a o to víc jste naštvaná na sebe až tak, že si mateřství nedokážete užít?

Pokud je vám to známé – tak čtěte dál.
Všimla jsem si u klientek, hlavně u těch, co se snaží být co nejlepší, místa jejich prahu sil – kdy už nic nefunguje tak, jak si myslely a najednou musí jinak. Někdy upadnou do deprese, do vyčerpanosti nebo onemocní. Ale nemusí to dojít až tam, a proto píšu tenhle text.
Některé to zažijí s prvním dítětem, docela často se to může stát při druhém dítěti a některé to nezažijí nikdy. Je to jedno – momenty určité změny ve vnímání může každému z nás život přinést zcela jinak.

Právě toto místo, kdy už nemůžete, když se vzdáte – může být výbornou bránou ke vstupu do úplně odlišného fungování vašeho života.
Můžete se dál snažit být dokonalou matkou, manželkou, milenkou, hospodyní a to všechno najednou a padat na ústa… anebo taky ne.
Když dojdete na svoji hranu sil – tak vám nezbyde nic jiného, než se vzdát.

Nic nemáte pod kontrolou a dokonce ani život vašeho dítěte ne. A tady začíná váš život úplně nově.
Takže – bod číslo jedna – přiznat si, jak na tom jsem – třeba to, že takhle už nemůžu.
Bod číslo dva – nekompromisně odmítnout veškeré srovnávání se, veškeré hodnocení, výčitky, vinu. Tuhle deku shoďte ze svých ramen právě TEĎ – a pořádně se nadechněte a uvolněte svá ramena. Fakt to teď udělejte!
Tak – jakmile můžete dýchat, což se děje vždy, když odložíte tyhle zátěže, tak si uvědomte, že vaše touha neustále se zlepšovat není špatná…, jen jí nesmí být tak moc, aby vás likvidovala.

Použijte tuto sílu na to, abyste důvtipně našla varianty, jak si pomoct. Vezměte konkrétní situace, ve kterých jste se zhodnotila jako neschopná a podívejte se na ně. Dobře, jak jinak na ně a také jak jim předejít? Víte, co u dítěte nefunguje – takže je to o tom, najít, co funguje. Hrajte si s různými možnostmi.

Upřímně, když se zmrskáte a budete se cítit blbě, když jste vyčerpaná z toho neustálého tlaku na sebe, tak uvidíte velký … NIC namísto různých dalších variant. Když je člověku blbě, tak vidí hlavně černě, spíše nevidí…

Proto je třeba se v první řadě uvolnit. Chyby jsou vaše nejlepší zkušenosti – z těch se můžete skutečně něco naučit. Však copak vás někdo učil být matkou? A i když si chvílemi myslíte, že už jste na to přišla, že už víte, jak na to – tak přijde nová situace, narodí se vám dítě, které je zas úplně jiné a začínáte úplně znova. A ještě k tomu se přidají reakce mezi dětmi, které máte „správně“ řešit, i když jste u nich třeba nebyla přítomna. Jak proboha chcete tohle bezchybně zvládnout? Ještě k tomu – vždycky bezchybně, že? 100% a víc, ideálně.

Vaše dítě nepotřebuje dokonalou matku, ono tady má taky svá témata, kterými si bude muset projít, ať mu zametete cestičku nebo ne. My dětem nijak nepomůžeme tím, že jim vytvoříme dokonalé prostředí, to bychom je pro život úplně nepřipravily. Můžeme pro to udělat maximum – ale v rámci našich možností sil.
Nevadí, že někdy něco pokazíte – mnoho je můžete naučit právě tím, jak se pak se situací vypořádáváte. To je dle mého dost dobrá příprava pro život.

Buďte prostě maximálně pravdivá. Když už nevíte, jak dál – tak si prostě přiznejte, že nevíte. Když nevíte, jaké vaše děti vlastně jsou, tak připusťte, že to prostě nevíte.

„Nevím“ – vám pomůže se uvolnit a spočinout. Když nevím a skutečně CHCI vědět, jak na to, tak se děje to, že jste otevřené a začnete vnímat. A to je právě to, co vás tato situace učí. Přesunout se od naučeného chování, od vyčtených informací k rozpoznávání pravdivé zkušenosti. Když už nemáte nic, na co se můžete spolehnout, někdo přesto stále zůstává. VY! Vaše tělo, vaše vnímání skrze tělo, skrze pocity a emoce. Vnímat sebe i své děti a reagovat podle svých sil. Zakusit své pravdivé pocity, co a jak a kdy cítíte právě vy. To nikde nevyčtete, to skutečně pochopíte jen přes svůj skutečný prožitek.

Díky klientkám, se kterými se učíme vnímat sebe samotnou, a kterým pomáhám uvolnit tu vinu a nároky, které na sebe kladou, jsem si vzpomněla na svůj příběh.

Vzpomněla jsem si, že ač jsme druhé dítě plánovali a já si moc přála zase dceru, tak při pomyšlení na druhé dítě jsem v sobě cítila úzkost. Někde hluboko se mi nechtělo, jako když moje duše dobře ví, že je to nad mé síly. Byla jsem hodně mladá, nezralá. Při druhé dceři jsem se dostala do sebedestrukce – do bulimie. Dceři byly tehdy tři roky. Neuměla jsem používat svou životní sílu, neměla jsem tuchy, co vše je ve hře, ale protože jsem byla té síly plná, otočila jsem ji nevědomě proti sobě.

Je toho mnoho, co bych k tomu mohla napsat, ale má to tak mnoho variant, že je to skutečně na osobní přístup, na individuální sezení, neboť si každá neseme svůj speciální mix témat.

Shrnu-li to: Není vůbec nic špatně na tom, že se někdy dostanete na hranici svých dosud známých sil – je to ale šance, objevit vám zatím neznámé síly a také objevit sebe.