Extrémní péče o dítě

Co naplat, všechny chceme být skvělými maminkami. Poslední roky se ale vytvořil na maminky obrovský tlak, aby nezpůsobily dítěti žádné trauma, aby ho nepoškodily. Je určitě dobře, že si uvědomujeme víc než generace před námi, že víc přemýšlíme, co děláme a proč. 

Ale – ve snaze neublížit, stavíme zájmy dítěte nad zájmy své, přepneme na dítě a vypneme sebe. 

Jako bychom byly odděleny. 

Pozorujeme, co vyhovuje dítěti, a jdeme hlavně dle něho. Bojíme se ho nějak rozzlobit, máme strach, abychom mu nezpůsobily žádnou škodu, takže uděláme maximum proto, aby bylo stále v pohodě. 

 V čem je háček? Když tím nevědomě začneme popírat sebe, když jsme tak zaměřené JEN na blaho dítěte, když ignorujeme to, že nejsem najedená, že nejsem vyspalá, že něco potřebuji, že vztah s partnerem něco potřebuje. Když se služba dítěti stane prioritou, všechno je odloženo, na někdy až… ale život nejde odložit. Vztahy mezi tím mohou umřít, zdraví se mezi tím může zhoršit.

Na nějaké úrovni mě může uspokojovat, jak jsem skvělá matka, když přeci dělám vše pro své dítě. I to, že mi roste nepohodlí, umím před sebou obhájit, vždyť přeci vše pro dítě, že?
Částečně díky tomu budeme šťastné, ale nenaplnění vlastních základních potřeb nás stejně vždycky doběhne. Potřebujeme soulad i v sobě, protože ten nakonec dítě stejně ovlivňuje nejvíc. 

Co když se na to podíváme trochu jinak?

Nevyspání, špatná životospráva, odstavení otce, konec intimity ve vztahu, vztah jde do háje, což neslouží ženě, muži, natož dítěti.
Mateřství se stává zátěží. A velmi logicky v nás začne sílit jednak frustrace, že jsme na vše samy, jednak závislost na dítěti, upnutí na něj, jako na zdroj naší radosti. Pokud jsme ani před mateřstvím o sebe moc nepečovaly, tak nám to vlastně ani nepřijde, že děláme něco proti sobě. A místo toho, aby nás to právě mateřství naučilo – naslouchat sobě, tak se ještě víc vypneme a upozadíme jako nedůležitého. Sílí pocit, že jsme na to samy, ale nevidíme, že to samy způsobujeme.

Když si uvědomíme, jak jsme s dítětem propojené, tak je jasné, že naše vnitřní potlačení a následná frustrace, únava a nespokojenost z vlastního nenaplnění je v poli dítěte také.
A samozřejmě – dítě dokáže skvěle reagovat na to, co si myslíme. Když někde pochybujeme, začneme  se bát, tak dokáže mistrně tohoto místa využít. Prověřuje nás a my místo, abychom srovnaly sebe a naplnily své potřeby, děláme první poslední proto, aby bylo dítě znovu spokojeno. Začněme vždy od sebe.

Pokud upozadíme, vypneme své přirozené potřeby, dítě vlastně neví, kdo je ve skutečnosti jeho matka, protože ona je jen pro něj, ale není tam ona. Může to být i její schovka, aby nemusela žít svůj život.
Není třeba taková služba dítěti.
Dítě je součástí rodiny, není třeba kvůli tomu ignorovat sebe.
Když se matka nevnímá, bude daleko hůře vnímat hranice, o které se dítě může opřít.
Když se matka potlačí pro dítě, když potlačí své potřeby do pozadí –  není ve svém středu a bude pro ni velmi obtížné být pevná, až dítě začne zkoušet hranice, kam až může. Vesele si diriguje svou matku a život rodiny se začne točit dle něho. Pokud najde u matky stabilní láskyplnou pevnost, je v něm daleko víc v klidu, může se víc uvolnit. Cítí se v bezpečí.

To, že se dítěti něco nelíbí, neznamená, že děláme něco špatně.  Buď pravdivá – a uč to své dítě, že každý člen rodiny je stejně důležitý. Že i ty jsi důležitá. 

PS: Do extrémní péče o děti se uvážou velmi často ženy, které jako děti zažily odmítnutí nebo nebyly z nějakého důvodu dosycené.. podvědomě si hluboce přejí, aby to jejich dítě nezažilo a tím se vychýlí na druhou stranu. Zdravá cesta není být vychýlená mimo sebe jen pro dítě. Ale být ve svém středu, vyhojit si své dětská traumata a ke svému dítěti přistupovat s důvěrou v sebe s láskyplnou pevností.

Přečti si další text pro maminky. Direktivní nebo bezbřehý rodič?

Udělej pro sebe první krok a přihlas se na akční výzvu: Skonči se svým zahlcením