Zlomit nad dítětem hůl?

Mluvívám s matkami dcer, které se potýkají se sebedestrukcemi (konkrétně poruchy příjmu potravy). Někdy v jejich hlase slyším zklamání, beznaděj a odsouzení. „Už jí nedokážu věřit.“ To jsou slova, z nichž mě vždy úplně mrazí. „Už jsem nad ní zlomila hůl.“
(Tento obrat se vyskytuje již v Bibli (Zacharjáš 11,10), kde Bůh říká: „Vzal jsem svou hůl Vlídnost a zlomil jsem ji na znamení, že ruším svou smlouvu, kterou jsem uzavřel se všemi národy.“ Zlomená hůl jako zrušení smlouvy – skoncování s někým.)
Je to nejlepší varianta? Je to spíš varianta zoufalství. Nevěřím tomu, že by prospěla dítěti, ale ani rodiči. Nevěřit je jako jedovatý šíp ve vašem srdci.
I když vás dítě už stokrát zklamalo, i když vám lže do očí, i když slibuje a své sliby neplní, i když nedodržuje žádná pravidla.
Přesto…, možná spíš právě proto…, vaše dítě potřebuje hlavně vaši lásku a důvěru – v to,že to zvládne.
Neberte to prosím osobně… Ono to nedělá vám…, ale hlavně sobě.
Dovolte mi říct, že čím víc se jim snažíte pomoct, tím víc na ně vytváříte tlak…
Čím víc strachu do svých reakcí vložíte, tím hůř pro všechny.
Čím větší zklamání budete cítit… tím více polínek přikládáte.
Vaše dítě má problém. Ano. Máte pocit, že z něj mluví někdo jiný. Často to tak je. Najednou ho nepoznáváte… chcete zpět to své hodné dítě.
Ale ono již nikdy nebude stejné…, a právě proto se to všechno děje. Aby se našlo, aby prošlo proměnou, která ho vede k tomu, kdo je. Aby přestalo být dítětem, jakým jste ho znali.
Nemá cenu hledat viníky.
Je třeba si uvědomit, že celá situace má mnohem víc souvislostí, než jste vy, kteří jste uvnitř toho dění, schopni vidět.
To, že se s vaším dítětem něco děje, je jasné. Nikdo vás nemohl na něco takového připravit. A ani dítě vám to nedokáže vysvětlit, protože se v tom samo nevyzná…

Co tedy můžete?
Nasazená kontrola, zákazy a příkazy omezí vaši lásku a zaženou dítě do velkého osamocení… většinou to nefunguje… neboť součástí jeho problému je neschopnost příkazy dodržovat…
Osobně, když slyším, že dítě rebeluje, tak mám radost – rebelie znamená, že ještě neuhasl jeho zdravý kořínek, že ještě není zlomené…
Rebelie je život…
Není nic horšího než apatie, než dítě odevzdané nemoci…
Při poruchách příjmu potravy… zkuste si to představit tak, že vaše dítě má v sobě silný hlas, který mu diktuje…, který ho přesvědčuje a vede… a kterému nyní podléhá. Který je pro něj velmi těžké opustit a neslyšet. I ono mívá pocit, že jsou v něm dvě polarity. Umí být buď hodné nebo špatné. Ale jeho skutečné JÁ má obě barvy. Potřebuje prožívat bez zábran různé zkušenosti a dovolit si dělat chyby, projevovat i negativní emoce, i blbnout jako malé.
To neznamená, že když žije dle tohoto destruktivního hlasu, že ono JE takové.
Vy se potřebujete soustředit a stále a stále v dítěti hledat jeho božskou část… jeho podstatu… jeho zdravé jádro. Vždycky tam je!

Pozor, to neznamená…, že pak bude opět ta hodná holčička… Právě hodné holčičky, které se nepřirozeně naformovaly podle ne své vlastní představy…, se do těchto procesů vymaňování se dostávají nejčastěji.
Možná je vaše dítě jiné, než je vidíte.
Jste skutečně schopni přijmout jejich jinost?
Dovolte mu, ať je takové, jaké chce být… i s tím, že v tomto divokém věku to hledá a samo neví.
Zaměřte se na to, poznat své dítě, zapomeňte na vše, co jste si o něm kdy mysleli a snažte se je vidět jako novou osobu, bytost, kterou vlastně neznáte.
Ve skutečnosti do ní stejně úplně nevidíte… a pozor na své domněnky a škatulky.
Pokud dítěti skutečně chcete pomoct, tak se zaměřte na podporu. Např: „Miláčku, tohle je tvoje kaše, tvoje tělo… a je na tobě, co s ním uděláš…, ale já jsem tady, kdykoliv mě budeš potřebovat.“ Pozor, pak tam ale skutečně také musíte být!

A další pozor: dítě propadlé anorexii potřebuje s jídlem opravdu dozor… tam to nemůžete na něm nechat… součástí choroby je neschopnost se najíst…!
Podporujte v sobě vizi toho, jak to zvládá. Projde proměnou a najde se. Nemusí to odpovídat vašim představám…, hlavně ať najde samo sebe. Podporujte v sobě důvěru v jeho schopnosti. Pokud má tak velkou sílu se ničit, tak vězte, že má velkou sílu… nějaká část v něm je nesmírně silná… jen je špatně nasměrovaná.

Skutečně vás může zklamat?
Váš pocit zklamání… je něco, co vaše dítě dokáže velmi dobře vnímat a je to něco, co mu znemožňuje za vámi přijít…
Jedno mají tyto děti společné (nakonec všechny děti…), dokážou vnímat i to, co není vyřčené, to, co cítíte, to, co se žije pod povrchem „šťastných“ či neřešených rodinných vazeb… Jejich citlivost může být úplně jiná než vaše!!!
Ted si prosím položte otázku: nakolik je váš pocit zklamání skutečně o dítěti? Je to totiž váš pocit… zeptejte se sami sebe, co přesně a proč se tak cítíte? Můžete totiž zjistit, že vás to osobně zasahuje, protože máte pocit, že jste vy sama selhala jako rodič…, že se cítíte bezmocně… ,že vám to narušuje váš domnělý klid.

Pokud vás to osobně zasahuje, tak do situace logicky projektujete svoje vlastní nevyřešené vnitřní záležitosti.
Problém dítěte je totiž i pro vás velkou školou.
Aby se dítě vymanilo ze svého problému, je třeba, aby se změnilo i prostředí v rodině. Velmi těžko se mění jakýkoliv návyk, pokud okolní podmínky jsou stejné…, jako když se vrátíte z dovolené a automaticky naběhnete do navyklého režimu… Aby dítě dokázalo změnit navyklý režim, potřebuje také proměnu prostředí.

A to je to, na čem můžete pracovat vy.
Podívat se na své pocity situací vyvolané, pravdivě si je přiznat – a ideálně uvolnit… Vaše odsouzení děcku nijak nepomůže, to mi věřte.
Dobře, ono se v tom plácá…
Tak ho podporujte, že to zvládne… Že víte, že má problém, ale že věříte, že to postupně zvládne.
A pozor, selže možná ještě mockrát…!
Ale je třeba vytrvat v podpoře a ne zlomit hůl.
Vím, že je to vyčerpávající.
Vím, že máte strach a nemáte žádnou jistotu.
Jen nezapomínejte, že to, co je nejlepší pro vás, nemusí být nejlepší pro něj.
Rodina je spojená nádoba…
Pro matky – možná i vy sama máte podobná témata – jak jste na tom vy s láskou ke svému tělu, se sebeúctou, se svými hranicemi (umění říkat ne)…, s pravdivostí k sobě i k ostatním, s projevováním negativních emocí?
Pomoct můžete hlavně svým žitým příkladem… změňte sebe… a hlavně otevřete víc svoje srdce…
Pro otce – tátové hledají praktická řešení, akci: „Pojedeš se někam léčit, budeš dodržovat tato pravidla,“…ale děti toho třeba nyní nejsou schopny a hlavně, násilná řešení jsou spíše na škodu. Mužský princip hledá a potřebuje akci.

Vaše dítě není nenormální… jen má momentálně potíže. Můžete pomoci vytvořit domácí příjemné podporující prostředí…, věnovat svůj čas… Ubezpečovat o tom, že dcera vypadá krásně… že je v pořádku jíst… i kdyby měla nadváhu…, že je pro vás krásná.
Dcery od svých otců potřebují slyšet podobné věty, jako později ženy touží slyšet od svých mužů…, ubezpečení, že je krásná…
Potřebují tátu ochránce… který je podrží…
A synové podobně – že jsou v pořádku takoví, jací jsou, máte z nich radost a budete je podporovat, ať vypadají jakkoli, či jsou kýmkoli.

Celkově je třeba v rodině začít víc komunikovat… zajímejte se o to, co kdo prožívá, bez hodnocení!!! Společně hledejte řešení… dejte najevo, že i vy jste ochotni udělat změny… Nikdy to není JEN jeho problém. Pocity zklamání a odsouzení nahraďte láskou a vírou… v dobrý vývoj.
Jak říká další české přísloví: Všechno zlé, je pro něco dobré.

I s nemocí v rodině to tak může být.