Zázračná cesta po Tenerife – příběh otce

Nechávám dosedat zážitky z cesty po ostrově Tenerife. Vnímám velké bohatství, kterého se mi dostalo. Vše dokonale zapadalo, jak mělo a navíc jsem získala velký dar.

Začnu ale jinak.

Odjížděla na cestu s vnitřním záměrem získat odstup od některých pracovních věcí, získat nový náhled, a ještě ve mně byl aktivní čerstvý objev toho, že jsem se podvědomě chránila. Našla jsem si vnitřní program, který mě jako ženu v dávné minulosti chránil:

Abych přežila, je lepší, když nikdo neví, co dělám a dostane se to jen k těm, které si tu cestu najdou. Proto jsem někdy své nabídky zabalila do mnohých slov a neuměla jsem jasně říct, co dělám.

A také jsem si  na cestu vzala knihu Aktivní tvář nekonečna od C. Castanedy a nejen že jsem ji četla, ale rovnou jsem se otevřela tomu, abych praktikovala to, o čem se v knize píše. Vyrovnávání se s osobami a starými příběhy z minulosti.

Původně jsme intuitivně rezervovala dva prostory – je to malý ostrov a my měli v plánu, že budeme vyjíždět na výlety. Jedno místo na 5 nocí v „oáze“ se zarostlou terasou před apartmánem a druhé na 4 noci v jeskyni v horách.

Ale protože jsem zjistila, že se na ostrově mohu zázračně setkat s kamarádkou, bývalou klientkou, nechala jsem zamluvených celých 5 nocí v „oáze“ a navíc k tomu přidala dvě noci (druhou a třetí) v hotelu na pláži. Že se z toho vyklube 14. patro, jsem nečekala, ale zase jsme měli z balkonu krásný výhled.

Z balkonu máme i velmi zajímavý zážitek tím, že se Jiříkovi povedlo nás tam zabouchnout. Uff, zamčení na balkoně ve 14. patře, my, kteří nemluvíme ani anglicky ani španělsky? Naštěstí jsme měli otevřenou ventilačku z ložnice a mému šikovnému muži se povedlo násadou od koštěte pootočit kličkou a otevřít okno, na prasáka ho na jedné straně vysadit z pantu. Uklidňovalo mě i to, že jsem měla na balkoně mobil, takže bych v nejhorším mohla napsat přes aplikaci Airbnb majiteli a požádat ho o vysvobození. 

Takto nás celá situace pobavila, ale i tak nějak aktivovala.

Na naši cestu jsme nebyli nijak moc připravení, nenastudovali jsme si ostrov dopředu. Vnitřně jsem ho požádala, ať nás vede tam, kde potřebujeme být. Doletěli jsme po viróze a první dva dny na pláži byly skvělou regenerací, pak jsme již začali vyrážet do přírody.

První si nás zavolala černá pláž, a to v den největšího větru. Tolik písku v očích a uších jsem snad za celý život neměla, ale za tu samotu s černým pískem, lávovými kameny, útesy a živly to rozhodně stálo. Klečela jsem nahá ve vodě a vítala se s oceánem. Zažili jsme takový vítr na útesech, proti kterému se vůbec nedalo jít. Učil nás respektu a pozornosti.

Moc jsme si užívali ubytovací místo, které jsem nazvala voňavou „oázou“. Nejen, že jsme si mohli ze stromu trhat mandarinky, maracuju a citrony, ale terasa i omamně voněla levandulí. Vesnice mimo turistický ruch s výhledem na oceán nám zcela vyhovovala.

Další výlet byl do vyhlášené vesnice Masca a městěčka Garachico. To bylo pro mě zajímavé hlavně tím, že jsme přijížděli z neběžné strany a zažili neuvěřitelně strmou silničku ve městě. Také jsem tam poprvé v životě ztratila při nastupování do auta peněženku. Nebyla to žádná velká škoda, měla jsem tam jen pár euro a jednu kartu, kterou jsem v pohodě stihla velmi brzy zablokovat. Přesto nás ztráta trochu rozhodila a z celého výletu zůstaly nejsilnější zážitky z úžasně klikatých a strmých cest. 

Další cesta nás zavedla do Candelarie a tady mě toho oslovilo daleko víc. Symboliku Černé madony miluji a tím, že její chrám chrání sochy původních bojovníků, vysílá celé místo speciální energetickou stopu. Vracela jsem se do chrámu dvakrát, stále jsem nemohla odejít. Cítila jsem velké požehnání, a silné spojení s madonou.

Pak už nás čekalo ubytování v jeskyni. Těšila jsem se na to moc, jen jsem se bála, aby tam nebylo chladno. Den předem jsem zjistila, že ubytovatel mluví česky, to mě hodně pobavilo, ale když jsem na místě zjistila, že je to původem Brňák, tak to jsem se už smála nahlas. 

A nejen to, má jméno Petr jako můj brácha a navíc mi neuvěřitelně připomínal mého otce. První mi bliklo, tak tohle už není náhoda. 

Nebyla.

Ale nejdřív jsem si uchváceně užívala výhledy ubytování. Jeskyně je z místní „lávové“ skály, takže působí zcela jinak než ty naše. Je teplá, vyhřátá a s jiným typem vlhkosti. Pozorovala jsem, že i Jiříka to místo v první večer velmi zajímavě vykolejilo, jako by nemohl uvěřit, kde to vlastně jsme. Já byla dočista v rauši, nadšená.

Hned druhý den jsme si dali přechod přes vrchol z jeskyně až k moři. Cesta dlouhá 12 km nám trvala tam a zpět víc jak 5 hodin, protože hlavně výšlap od moře byl brutální. A i když mám velkou psychickou odolnost, tak tady jsem měla dost. Představa, jak se musím tou strmou cestou vracet, mi jednak hrubě nastavila zrcadlo fyzických sil, ale hlavně prověřila mou hlavu.

Jak jsem to psychicky úplně nedávala, přistihla jsem se, jak mám chuť se zlobit a svou zlobu ideálně otočit na muže, který byl nejblíž. Když mi to došlo, tak jsem se bavila při výstupu tím, že jsem zkoumala tuhle zlost, díky které jsem se chtěla zbavit zodpovědnosti za sebe samu a hodit ji na toho druhého. Hned se mi šlo líp. Nakonec jsem zjistila, že tělo to dalo docela v pohodě, že to opravdu byla záležitost jen mé hlavy.

Další den jsme pojali víc odpočinkově, užili si esenci Vavřínového lesa – moc příjemný vzdoušek a nezvyklá atmosféra. Krásné hry světla, stínů a tvarů. A pak se zase pováleli na pláži, snad abych si ověřila, že opravdu nejsem plážový typ. Jako regenerace unaveným nožičkám to ovšem bylo dokonalé.

Další výlet nás zavedl pod sopku El Teide. Zažili jsme opět fascinující přechod do jiné krajiny. Hru barev různých podloží. Hru tvarů skal a útvarů, které vytvořila láva. Jedna skála naproti sopce mi přišla jako Sfinga, a protože nesu v paměti, že Sfinga znamená výzva, tak jsem se jí zeptala, zda má pro mě nějakou zprávu, jaká výzva nyní na mě čeká. Odpověď přišla velmi jasně, silně, jak rána mezi oči: „Najdi svůj hlas.“

Zasáhlo mě to. Cítím tu hloubku sdělení, že to není jen o hlasu, o hlasivkách, že to má obrovský přesah. Ladím se k tomu na sopku, přesněji na proudy lávy, které viditelně prýštily krajinou. Chodím krajinou s naladěním na toto poselství a své tělo.

Poslední den mám potřebu rozloučit se ubytovatelem, „s tátou“, ale nakonec si jen zamáváme. Ten pohled, jak mi mává od skalní jeskyně, ve mně stále zůstává. Naprosto mi je jasné, že to není o tom muži. Chodí mi jemné vjemy, i díky silnému snu, že mám uznat svého bratra, tátu a pak jednoho muže z minulosti, který byl mým prvním průvodcem.

Na tátu stále myslím, i po návratu. Rozjímám nad tím. Proč se nyní tak silně připomněl?

Dva dny po návratu jdu na masáž, kde zažiju nečekaný dojezd.

U masáže sděluji pár svých zážitků a taky to, že tam byl můj táta a že se ještě tak nějak ptám, proč. Je snad něco, co mezi mnou a ním ještě zůstalo? Když táta umřel, už jsem s ním byla smířená a ještě i potom jsem několikrát zažívala různé typy kontaktu s ním. Vše krásné v lásce.

Tak proč si přitáhnu „tátu“ v jeskyni? Proč tenhle vesmírný vtip? A ještě k tomu Čech?

Začínám při masáži mluvit o tátovi. A najedou šok, cítím, jak se mi vrací obraz, jak se loučím s tím mužem, jak mi je líto, že jsem ho neobjala, zadržel mě nějaký odstup.

A dojde mi, že nikdy v životě jsem se s tátou neobjala. Mezi námi byl vždy jeho alkohol a můj odpor k této vrstvě.

Mamka s námi odešla, když mi bylo pět. Pak jsem si k němu vypěstovala opravdu velký odpor a jako puberťák jsem ho plnou svou silou opravdu nenáviděla. Když se mi narodily děti, tak měl delší období, kdy nepil, a my jsme se sblížili. Ale bylo to dost opatrné a spíš zdvořilé. Ke konci života zase pil. Měli jsme domluvu, že když se ohlásím, tak bude relativně v pořádku, ale taky jsem s ním zažila pár situací, kdy jsem jeho stavu neunikla. Byli jsme k sobě na konci jeho života brutálně upřímní, měli jsme se rádi, ale pořád to byl pro mě napůl cizí člověk. Nechápala jsem, jaké to je mít tátu. Nikdy jsem ten pocit neznala.

A teď ve mně něco puklo. Při masáži jsem povolila, slzy vyplavily poslední ochrany a já jsem poprvé v  jsem zažila otcovo hořící srdce. Pustila jsem k sobě cit, cítila jsem, že mě miloval a miluje a dovolila si to přijmout.

Byl to veliký otřes, krásná úleva a velmi nový pocit. Ronila jsem slzy jako hrachy a cítila velký pocit štěstí. Našla jsem tátu, cca 15 let po jeho smrti.

Několik dalších dní si opakovaně prožívám představu, že jsem v objetí se svým tátou, konečně mám tátu. Cítím jeho srdce, které miluje svou holčičku. Nemůžu se toho nabažit.

Cítím i ten přesah, že jsem si dovolila konečně přijmout lásku OTCE. Je to veliká věc. Cítím, že mě nějak mění. Určitě to bude dojíždět déle, ale hlavní pocit je, že jsem žensky změkla, mohu být víc holčičí. Moje srdce hoří.

Taková byla má „dovolená“ 🙂. Opravdu jsem netušila, že si na Tenerife jedu pro něco takového, to by mě nikdy nenapadlo.

Miluji, jak nám sám život pomáhá, když jdeme v souladu s jeho impulsy. A také miluji to, jak moc samy dokážeme proměnit svůj přístup, příběh i prožívání vztahů.
A právě tuto schopnost si můžeš osvojit ve VIP mentoringu Sama sebou ve vztazích – nyní je volné poslední 1 místo.