Víra jako problém?

Pocházím z takové oblasti Čech, kde se do kostela nechodí. Doma se o víře ani o náboženství nijak nemluvilo. Postupně jsem četla různé knihy, začala jsem spoustu věcí vnímat sama a nějak přirozeně mi slovo Bůh proniklo do slovníku. Čím jsem starší, tím častěji pozoruji, jak moc lidé potřebují spiritualitu. Jak ji hledají a jak přirozená součást života to je. A také, jak je toto jejich hledání zneužitelné. Jak někdy ze zoufalství svého života utečou do skupiny přijatelných. Ale pokud se nepodívají do svého nitra a jen přijmou cizí pravdu, nic tím v sobě nevyřeší – jen si nabalí další dogmata a přesvědčení.

Věnuji se lidem, kteří mají se sebou nějaké potíže, často sebedestrukční projevy. Zjistila jsem, že jakmile je do toho zamotaná víra, je to vždycky malér. Objevují se daleko těžší bloky ve všech směrech. Na sexualitě, na zdravém sebeprosazení, na penězích… Jsou ukryté pod nánosem „víry“ tak, že skutečné sebepřijetí je takřka nemožné.

Nejvíc potlačená přirozenost bývá u lidí, kteří to zažívají od dětství. Neměli možnost vytvořit si svůj vlastní náhled, jakou pravdu přijmou za svou a je jim od malička předkládána jen jedna. Většinou je to pravda ovlivněná vnímáním a bloky jejich rodičů, případně duchovního učitele. Pod záštitou té správné víry se pak páchají všechny možné „zločiny“. I když se nazývají jinak, často jsou velmi vznosně vysvětleny těmi nejlepšími úmysly.
Lidé jsou poté přesvědčeni o tom, že pouze jako křesťani, že pouze jako… jsou ti správní. Jakékoliv hodnocení neumožňuje skutečně kvalitní vztah k sobě. Buď se cítím jako něco víc, nebo jako něco míň. Ale vždy jsem to prostě já, a dokonce mám i právo na to, dělat chyby.

Když mi někdo při hovoru vyzdvihne, že je křesťan, aniž bych se ho ptala… tak už vím, že má co dělat s nepřijetím.

Jakmile je náš jakýkoliv blok spojen s vírou, zasahuje nás hlouběji než ostatní přesvědčení. Proč? To přesně nevím. Domnívám se, že je to tím, že zasahuje tak niternou a osobní část člověka, jež je tolik nutná k prožitku naplněnosti jeho života a bohužel tak přehlížená.
Ano, spiritualitu potřebujeme. Je na každém, aby si našel tu nejlepší formu pro sebe. Osobně se nejvíc duchovně cítím v přírodě, na krásných místech. A také při práci s lidmi, kteří prozřou skrze své domněnky… a také při milování s mužem. Moje spiritualita se nevejde do kostela.

Co skutečně nepotřebujeme, je vina, kterou vyvolává křesťanství a jiné náboženské směry. Křesťanství uvádím jen proto, že jsem se s tím já osobně setkala nejčastěji.
Vina se táhne našimi národy jako smrad. Osobně bych už konečně vyvětrala. Pod tíhou viny či strachu ještě nic kalého nevzniklo. Strach a vina nám dává na oči klapky, omezuje nás v rozletu žití a také – ohrožuje naše zdraví! A to že je Božské?
Dávno se ví, že lidská moc je cenný materiál. A cíleně se pracuje s lidmi tak, aby vznikla spíš bezmoc. Ale vy jste mocní a vůbec to není proti Bohu.

Často cítím, že je třeba oprostit se od veškerého učení a začít žít skutečný život, ne tak, jak by se domněle měl… ale jak ho skutečně cítíte vy.
Pokud nerespektujete svoji jedinečnost a svoje skutečné potřeby, tak vlastně popíráte, že vás Bůh stvořil dokonalé. A pokud potlačujete to, po čem toužíte, tak popíráte sami sebe, celou svoji existenci. V tom ještě nikomu dobře nebylo.

Poznat a přijmout sám sebe znamená i poznat své skutečné a pravdivé potřeby.
Navázat kontakt se svým pravým, pravdivým já, objevit svoji božskost, nám může pomoci se uvolnit a zažít žít pravdivě svůj skutečný život. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat, ani se obhajovat. Jediní, komu se zpovídáte, jste vy sami. Protože když něco poděláte, tak jen vy sami si to vyžerete. A ano, věřím ve vyšší smysl, ve vyšší inteligenci, v samotnou existenci, mohu to nazývat Bohem. A vím, nepochybuji o tom, že když půjdu špatně nebo bych někomu ublížila, že mě to nějak doběhne…

Ale vy (ani žádný další člověk) zde nejste proto, abyste soudili. Nenechte se vtáhnout žádnou skupinou, která ve vás vyvolává vinu a pocit malosti – i když pod „dobrou“ záminkou být lepším člověkem.
Vyhledávejte lidi, kteří vás podporují, abyste se skutečně rozvíjeli a hlavně, abyste mohli opravdu svobodně žít. Kteří vás už teď přijímají takové, jací jste. Bez podmínek.

Právě tehdy, když jste nejvíc oslabení, zranitelní, na dně, buďte pozorní ke komukoliv, kdo vás chce nějak ovlivňovat, kdo vám chce pomáhat…

Včetně mne. 🙂