Jak by se dala definovat sebedestrukce? Člověk přestane věřit sám sobě a místo aby si dovolil svobodně se projevit…, začne svoji energii a poté i jednání otáčet proti sobě.
Kde vznikla?
Většinou je tam někde vklad od dětství. Možná vaše autentické projevy nebyly vítány, dobře chápány natož podporovány.
Pak další střípky, tak jak vám je život přinesl.
Každé další zhodnocení zvenku na nás mohlo působit jako opětné potvrzení naší nesprávnosti, nemožnosti. Přestaneme věřit tomu, co slyšíme uvnitř, co cítíme. A když to slyšíme, tak soudíme ještě přísněji než kdokoliv zvenku. Nemůžeme ovládnout ten hlas, který nám říká…, že tohle nás nebaví…, že tohle nechceme, že raději bychom dělali něco jiného…
Postupně si vytvoříme brnění, abychom necítili, jak nám hodnocení druhých ubližuje. Obrníme se. Vnitřně se izolujeme. Tím se začneme cítit velmi osamělí.
Když přestaneme cítit, co nám nedělá dobře, těžko pak můžeme vnímat, co chceme a co ne, protože právě naše negativní pocity nám báječně odhalují naše vlastní hranice, touhy a přání.
Toužíme po lásce, po přijetí, po blízkosti, ale sami se udržujeme v bezpečném odstupu. Čím více znecitlivíme, tím více můžeme zabřednout do života, který není náš. Naše instinkty jsou uspány, vědomí sebe a svého života je zastřené podivnou iluzí toho, co bychom měli žít.
Cítíme se nemilovaní, izolovaní, nepochopení. Do konce svého života můžeme žít s vědomím, že nejsme přijímáni…
Ale často je to tak, že přijímáni jsme… jen jinak, než my potřebujeme, jinak, než jsme schopni rozpoznat. Rodiče nás milují, ale svou lásku projevují způsobem nám cizím. Mají o nás strach, takže se snaží mít náš vývoj pod kontrolou.
Ale i toto je projev lásky. Jistě, můžete namítnout – tohle není láska bez podmínek, to není pravá láska. Je důležité si uvědomit, že naši rodiče třeba jinou neznají, že jinak to neumí, sami jinou nezažili.
Takže, kdo to může hodnotit? Jak to může být nesprávné?
Když se nemůžeme projevit svobodně a přitom jsme naživu, je jasné, že naše životní síla chce někudy proudit. Ona potřebuje proudit… jinak zahyneme…, když ne tělesně, tak duševně.
Jakmile ovšem nabere…, z čirého zoufalství, že to nejde jinudy…, směr proti nám…, stane se z ní sebedestrukce.
Stále je to ovšem naše síla!
Proto nefunguje, když ji chceme vyhnat…, když ji chceme ignorovat nebo ještě hůř – bojovat s ní.
Má mnoho různých projevů…
Anorexie – když se převlékla za falešnou iluzi – teď to mám pod kontrolou já… jsem mocná, ovládla jsem své tělo. Je to faleš, protože když se zkusíme jednou se pořádně najíst – okamžitě se rozjede mocný proud výčitek a hodnocení. Ona má pod kontrolou nás… a to totálně. Jak postupně slábneme, odstřihává nás od života, naše vnitřní síla vyhasíná…
Bulimie… tam už není žádný pocit moci… jen bezmoc a odpor k sobě samému… zato je ta síla více živá… není tak mrtvá a zavřená jako při anorexii. V bulimii je života víc, je tam i extáze z jídla při záchvatu přejedení, ale o to krutější je jeho důsledek. Ubližovat si tak odpornou záležitostí, jako je zvracení, chce pořádnou sílu. Zde má naše síla formu nenávisti.
Promiskuita – nevnímání svých zdravých hranic. Touha zažít něco silného, extatického. Opět je to hladovějící duše, která touží po lásce. Po prožitku. Ale intimnost setkávání nás zasahuje do duše, zanechává jizvy v našem srdci… A ukládá nečistoty v naší vagíně. Sexuální síla – obrovský proud energie, ale vyplýtvaná nesprávným směrem.
Sebepoškozování – dočasná úleva od nervové a psychické bolesti. Obrovský neklid uvnitř, který neumíme nasměrovat, který nás válcuje. Taky aktivní síla – divoká a nestabilní… ale je tam.
Dobře… tak jednou se dostaneme i z toho. Jsme šťastní a věříme, že jsme za vodou. Omyl.
I když ona (sebedestrukce) slábne s tím, jak se poznáváme, jak se víc a víc milujeme…, její stopy občas najdeme.
Můžeme je nacházet roky… i po mnoha letech uzdravení. Můžeme se dokonce bavit tím, kde a v čem se ještě ukrývá. Jediná možnost, jak ji úplně opustit, je – žít skutečně autenticky sebe. Pak už nemá šanci… Když proudí síla volně z nás, nebráníme nijak jejímu toku, tvoříme, milujeme a to vše naplno. Pak její směr jde pro nás – i pro ostatní.
Ta potvůrka převléká kabát a když ne kabát, tak se stane aspoň šálou, která sice vypadá krásně, ale občas nás někde přiškrtí…, abychom nezapomněli. Abychom neusnuli na vavřínech a byli stále ve střehu. Někdy nám ubere kyslíku, když dostaneme zajímavou nabídku na práci, jindy přitáhne svůj uzel, když potkáme muže, který je na nás skutečně hodný, který nás bezmezně miluje. Vytáhne strachy, argumentuje a nechce dovolit naší energii, aby proudila volně – pro nás. Chce to za každou cenu ztížit, zpomalit, zkomplikovat. Když už neví jak jinak, snaží se zastavit tělo, onemocnět.
To všechno jsou její hry a jen vnímáním zkušeností jsme je schopni rozeznat.
Je dobré vědět o své šále, zdobí nás, jsme jí vděčni za mnoho prozření a poznání, ale neuvazujme si ji příliš pevně. Nechme ji jen volně přehozenou přes ramena a nebraňme se, když ji náhle odnese vítr. Neběhejme za ní…, jen ať si letí… jen se tak otočme a s úsměvem pozorujme, jak se vzdaluje.
Zvládneme to i bez šály… Možná parkrát nachladneme… ochraptíme, ale to nás nezabije.
Bez ní se můžeme svobodně a volně nadechnout a zařvat z plných plic – tohle je můj život!
A může to jít lehce a snadno… a krásně.
Jen to nejlepší je pro mě dobré!
Krásně napsané!