Potíže s jídlem?

Prohlížím své nejnovější akce a přemítám nad tím, zda se nevzdaluju od tématu. Stále cítím možnost pomáhat ženám s poruchami příjmu potravy. Je to můj směr, daný osobní zkušeností. Jak je tedy možné, že neustále píšu o sexualitě, že dělám akce pod názvem Ženy v pohodě? Vypisuju akce bez tématu? Vlastně žádná moje akce není o jídle.

Z jednoho prostého důvodu. Ani anorexie nebo bulimie ve skutečnosti není o jídle. Anorexie je odmítnutí života, je o roli objeti, o nedostatku lásky. Bulimie je o vině, sebetrestání, zoufalství, nelásce k sobě, nedůvěře v sebe, o selhávání. Mimo jiné. Obě se mnohým dotýkají ženské role, přijetí ženského těla. A také sexuality, protože to je síla, která vám nese životní energii. Na uzdravení z těchto nemocí nemám klíč. A nemá ho ani nikdo jiný. Mohu vnést jen sebe, svoji energii, lásku a podporu těm, kteří se rozhodnou svůj život změnit. Zvu ženy do svého domu, abychom společně vařily, jedly a jinak prakticky objevovaly svoje přirozenosti.

Krok jedna je uvědomění si přiznání si svého stavu. Bez hodnocení.

Krok dva je rozhodnutí. Rozhodnout se pro zdraví, pro život – a to toto rozhodnutí si stále připomínat v okamžicích selhání. Jako když jste ve vlnách rozbouřeného moře, ale stále si držíte směr. Víte, kam jdete. Nezabýváte se prohrou. Tím, že zase proběhlo selhání. Důležitější než výčitky je okamžitě si vzpomenout na to, kam jdete. Znovu zkontrolovat kompas. Znovu se nadechnout a narovnat.

Krok tři jsou všechny možné aktivity, které odvedou vaši pozornost od jídla. Všechny prožitkové záležitosti. Protože vy v hlavě vše víte, většinou moc dobře víte, co máte a nemáte dělat. Jenže – nějak to prakticky nejde. Každý prožitek v těle způsobí záznam. Pokud si alespoň někdy, někde dovolíte nesoudit se, chovat se spontánně a přirozeně, svobodně, snadněji si to budete dovolovat i ve svém životě. Většina těchto žen má svůj vnitřní svět plný utrpení, vnitřní svět, který nikdo jiný nezná. A já říkám – otevřete ho. Čím víc si dovolíte, tím lehčeji vám bude. Přijďte do skupinky žen, vložte svoji bolest do zpěvu, do slz, vydýchejte ji, nenechávejte si ji uvnitř.

Proto nemohu vypisovat témata o bulimii, vcelku nemohu vypisovat ani jiná – tělo, duše, mysl – vše je propojené. Směr je být šťastnou a zdravou ženou. Cesta ze závislosti je cestou přítomného okamžiku. Proto i takto pracuji. Ponořit se totálně do momentálního okamžiku a tvořit za pochodu. To, co nesu ve svých energiích je záznam, prožitek uzdravení, probuzení životní síly, divošky. Z nějakého důvodu jste si měly projít touto zkušeností. Vaše vnitřní peklo vás nekompromisně vede k otázkám. Co jsem zač? Proč se mi to děje? Kdo jsem? Kdo jsem já? Jakmile si začnete pokládat tyto bytostné otázky, začnete dostávat odpovědi. Jednou jsem někde prohlásila: bulimií k duchovnímu probuzení. Ani mi tehdy nedošlo, kolik pravdy v tom je. Trápení člověka přinutí zastavit se. Někdy ho přímo pošle až na dno, aby zjistil – ejhle, jsem na dně. Když už to nejde dál, když už máte pocit totálního zblbnutí, to může být bod zlomu. Buď zešílíte, zemřete nebo se ve vás ozve touha po životě. Jistě, můžete padnout víckrát, než budete touhu po životě v sobě cítit tak silně, že i když stále padáte, tak víte, že vás nic nezastaví. Anebo zůstanete padlí. Budete se stále bahnit na dně. Naříkat a litovat se. Stále dokola přemýšlet nad tím, jak jste se tam dostali, neustále si podrývat důvěru v sebe – tím, že budete stále opakovat: „Já to stejně nedokážu.“ Přestaňte říkat, vyslovovat všechny věty, které prohlašují o vás cokoliv negativního. I kdybyste si měly zalepit pusu. Nenadávat si, neponižovat se, neprojevovat si slovně nedůvěru. Nevadí, že nevíte, jak své změny uskutečníte, nevědět není špatné. Jen odstraňte všechny pochybnosti, všechny myšlenky, které mluví o tom, že vy se nemůžete změnit.

Je to mechanismus, který vám chce dokázat, že jste skutečně nemožné. Naletíte mu? Tento mechanismus je součástí vaší sebedestrukce. Je to skřítek, který vás drží, tam kde vás chce mít. Na dně. On by tam byl jinak sám a to se mu nechce. Musel by pak odejít jinam, a proč, když mu je u vás tak dobře? Nevadí, kolikrát jste selhala, to není důležité. Bod zlomu je přímo teď. V tuto chvíli. Zamávejte mu – adié.. a jděte svojí cestou. Nevadí, že máte strach, nevadí, že nevíte kam, jděte dál. Může přijít velký úlek, jak se před vámi objeví prázdný prostor. Obrovský prázdný prostor, na co budete myslet, co budete dělat, když se nebudete držet přejídaní, myšlenek na jídlo? No, možná třeba – žít? Co skutečně žít? Vím, že nevíte, co to je. Co to vlastně znamená? Převzít skutečně zodpovědnost za vše, co se mi děje. Stát se tvůrcem svého života. Jen vám řeknu, že je to krásné. Někdy je taky bolestné, ale najednou máte pocit, že jste tady správně. Už se necítíte vyřazená z tohoto světa, protože víte, že jste součástí. Mnoho lidí mluví o svobodě, ale málokdo vnitřní svobodu skutečně žije. Pro toho, kdo se dotkne samého dna, kdo zažije utrpení, je tato cesta daleko přístupnější než pro jiné. Přeji vám vždy správná rozhodnutí, trvejte na nich za každou cenu. Rozhodněte se pro život a zdraví. Každý máme tu moc.

To prostě vím.