Nejzákladnější past

Pastí je ta snaha dělat to dobře. Ta snaha dělat to nějak, ale to „nějak“ je většinou naše vlastní přijaté přesvědčení o tom, jak je to TO správně.
Jenže – uvědomme si, že to, že nás něco zaujalo, že nám to voní a dává smysl je zcela naše.
Převážně reagujeme příznivě na to, co nám osobně chybělo. Podvědomě nejsilněji reagujeme na místa, kde jsme my sami zažili nedostatek.
Pokud máme v sobě dost ochoty, dokážeme si je objevit a přiznat za své. Ale často se děje to, že my sami si je u sebe nenajdeme, ale na jejich základě přijmeme do své hlavy určité přesvědčení o tom, jak by to mělo být. Přesvědčení tom, jak je to správně.
Ono to tak klidně i může být. A přesto. Dokud jdeme životem v modelu: „Snažím se dodržet určitá správná přesvědčení,“ tak si nádherně koledujeme o to, aby se tento náš systém pěkně sesypal.

Proč? Protože to není opravdové. Je to jen přijatý systém, který nám umožňuje mít věci pod kontrolou.
Není to systém z lásky, ale ze strachu, proto si říká o výzvy, o otřesy.
Jeho základem je strach ze života, z jeho neočekávanosti, lze říct, že je v tom i strach ze smrti, ze smrti našeho malého já, které chce mít vše nalajnované. Toto je individuální, každý tam můžeme mít skryto něco trochu jiného.

Proč se nám to bourá? Proč má umřít naše naivita a nezralost?
Abychom byli živí.
Abychom nežili z přijatých přesvědčení, ale z přítomnosti toho, co skutečně právě je.
Tam je svoboda a tedy i obrovský prostor pro lásku.

V tématu se ukrývá i velká část pýchy a naivity Myslíme si, že vše můžeme mít pod kontrolou, že vše máme ve své moci. Ó, jak jsi pyšný člověče. Pak přijde smrt a velmi snadno nám ukáže, jak naivní je tato naše představa absolutní moci. Myslíme si, že když uděláme všechno správně, tak naše děti budou mít krásný život, že se NIC špatného nestane. Vyslechla jsem už stovky příběhů, které jasně dokazují, že život, skutečný život je o něčem jiném. Je nekontrolovatelný, jeto živá řeka událostí.
Také si často myslíme, že jsme lepší než naši rodiče. Ale pokud fungujeme z přijatých přesvědčení o tom, co je správně, tak ač mohou být naše přesvědčení o něco k dětem laskavější a otevřenější, tak v principu děláme úplně to samé jako naši rodiče. I oni byli byli přesvědčeni, že dělají to nejlepší.

Fungovat z přesvědčení neznamená vnímat.
Jak tedy na to? Je to základní přístup k rodičovství.
Pokud se vám z informací o výchově něco zalíbí, zprvu si to prověřte. Použijte to na sebe a na své dětství. Abyste svým dětem necpali to, co ve skutečnosti potřebujete hlavně vy.
Až toto uděláte, a stále vám bude dávat dávat smysl to používat, tak to na chvíli zcela zahoďte.

Jako byste to chtěli zapomenout.
Po pár týdnech se k tomu znovu vraťte, připomeňte si to.
A můžete si to ponechat jako směr, který vám voní. Nechtějte to za každou cenu dodržet, jen to použijte jako esenci, na kterou se ladíte, Pozorujte, zda ve vás nevzniká stres či snaha, buďte maximálně uvolnění.
Buďte přítomní. Vnímejte se. Když vnímáte sebe, je to základní pole. Mějte ho otevřené i pro dítě, pro partnera. Ale základní pole jste vy. Vaše vnímání sebe.

Není to složité, jen úplně obyčejně otočte pozornost k sobě. Uvědomte si sama sebe. Jen tak, bez hodnocení. Chviličku se sebou pobuďte. Vnímat se, neznamená o sobě přemýšlet! Čím větší prázdno ve vás, tím lépe.
Z prázdna může přijít podnět, co máte udělat, přijde přítomný podnět pro momentální chvíli. Důvěřujte mu. Není logický a nemůžete ho mít pod kontrolou. Přesto, učte se stopovat tyto impulsy. Den pak nebude probíhat dle vašich představ, ale tak, jak vy a dítě skutečně potřebujete.
Takto se otvíráme vědění. Je mnohem barvitější a širší než všechny naučené informace.

Funguje je to i tak, že pokud jste se vnitřně naladili určitým směrem, třeba i výchovným, který vás oslovuje, tak vám přijdou podněty v souladu s tímto směrem. Ovšem budou naprosto vaše, originální. Tedy nejcennější.
Funguje je to i tak, že ačkoliv byste NIC nestudovali, tak ty podněty, které potřebujete, k vám z čistajasna přijdou.
Pokud jste přítomní a uvolněně bdělí.