Lítost matek

Existuje snad některá z nás, která by někdy s dětmi nelitovala, že něco měla udělat jinak? V jakémkoliv věku?

Někdy to v nás otvírá opravdu hlubokou bolest. Trhá nám to srdce a vnitřnosti, propadáme se do pocitů viny a rveme si vlasy, jak to, že jsme to neuměly jinak.

Já si nejvíc odpouštěla svůj odchod od rodiny.
Pak některé situace, kdy jsem s dcerami v nějakou jejich chvíli nebyla.
Nebyla jsem přítomná, nebo dostatečně silná a některé situace jsem vytěsnila.

Zároveň jsem se již odnaučila se obviňovat. Protože vidím tu dokonalost, že to, co se děje a jak se to děje, není náhoda a vždy je to pro něco dobré. Nevymyslely byste to, a i když se mi to třeba nelíbilo, nebo mi bylo líto, že u něčeho nejsem, vždy jsem viděla tu další možnost, kterou to zároveň nese. Mockrát jsme vnímala, že je ještě něco „za tím“, co já nemohu ovlivnit a že je to v pořádku. 

Ale to neznamená, že to nebolelo.

Co tedy s tím?

Nezbývá než svou lítost a hlavně tu bolest pod tím uznat. Setkat se s ní. Nepomůže nám, když se budeme trýznit vinou, ale ani nefunguje, když schováváme hlavu do písku. Jakože nic, i když to v nás někde hnije a tlačí. 

I zpětné projevení lítosti dokáže uvolnit staré vrstvy.

Vždycky, tedy i třeba s dlouhým zpožděním, se vyplatí se v sobě potkat s bolestí a také případně projevit lítost ven, k osobě, které se to týká. 
Aby to ale bylo čisté, nesmíme za to nic očekávat. Je třeba to udělat jen proto, že to my chceme projevit, ale nic za to nečekat!

Upřímná lítost je mistrovství a kvalita srdce. 

Můžeme prosit o milost, i o odpuštění. To hlavně, pokud se na nás lepí vina, ale hlavně jde o hluboké setkání ve svém srdci, kdy se setkáme s vlastní bolestí tak, že nás přímo očišťuje. Důležité je nechat svou bolest v čisté upřímné esenci bez dalších posuzujících nalepenin. 

Zkus to v tu chvíli nehodnotit, dopřej si soucit, kdy sebe ani druhého neobviníš, kdy s tím nediskutuješ. Soucit znamená, že sou-cítíš to, co to v tobě aktivuje, ale nehodnotíš nic jako dobré nebo špatné. Jen uznáváš svou bolest. Jsi s ní bez hodnocení. To je soucit. K tomu, aby ses nijak nezmrskala, už potřebuješ dost lásky k sobě a v sobě.

Jsi s bolestí a projevíš lítost. Hluboce lituješ. Je to kombinace bolesti a touhy, aby to bylo jinak. Můžeš z toho místa vyslat přání, modlitbu, aby všem zúčastněním bylo pomoženo, aby se vše dělo pro jejich nejvyšší dobro. Tím opět aktivuješ své srdce. 

Věz, že neexistuje čas, takže i když je to něco z dávné minulosti, tak právě teď můžeš tuto uvolňující stopu aktivovat. 

Jen nic nečekej, nečekej na výsledek, nečekej na uznání nebo dokonce na odpuštění. Tvé prožívání je tvá věc a prožívání druhého, je jeho věc. Velmi často jsme obviněny za něco, co si vůbec neuvědomujeme, a tam, kde litujeme my, tak to třeba ve druhém aktivní ani není, neb třeba ani netušil, že by to mohlo být jinak. Život má velký smysl pro humor 🙃.

Ty jdi do této očisty, když cítíš, že tě to opravdu tíží a že si to ani nedokážeš odpustit, že odpuštění nějak nestačí.
Tehdy je čas na to, uznat svou bolest a projevit lítost. 

Mateřská lítost vůči svým dětem, pokud jim to i sdělíme a odhalíme se, je něco nádherně léčivého. Všechny děti čekají na uznání své matky, takže když i dospělá matka uzná nějaké své pochybení a projeví upřímnou lítost, je to extrémně léčivé. 

Nikdy není pozdě. 
Nikdy na to není pozdě…

P. S.: Lítost patří mezi obtížnější emoce a my se musíme umět popasovat. Chceš se na toto téma podívat hlouběji? Přijď do Emoční přípravky, začínáme 7. 12. 2024.