Zaměření na negativitu anebo na svět neomezených možností? 

Výlet v Jordánsku proběhl ve větší skupině, což jednak postupně odhalovalo jednak nastavení účastnic, ale také schopnosti organizačního týmu. Já vždy pozoruji všechno. Studuji fungování lidských povah a v rámci různých setkávání poznávám sebe. Víc a víc již umím nehodnotit, a místo toho si vybírám to své. 
Bylo dost možností být místy napružená.. Já měla vždy po ruce knížku, která mi bezvadně ladila s programem cvičení s Juditkou Berkovou i s mými vnitřními tématy, takže mě nic nerozčílilo. Pozorovala jsem, kolik žen dává velké množství energie do opakovaného „řešení“ organizace, potíží a omílání stížností. To jsem nehodlala dělat. 
Jemně jsem si korigovala, čemu dávám pozornost. Někdy jsem musela i použít trochu úsilí, ale vše se vyplatilo. Užila jsem si ženské společenství s jeho pestrostí a díky tomu se cítím krásně podpořená. Vždy, když se dokážu místo stěžování a negativního posuzování, zaměřit na dary dotyčné ženy, dokážu se setkat s kýmkoliv v kráse, pohodě a lásce. Podlehnout negaci je snadné. 
Ženským polem jsem se tak nějak prolínala, šla tam, kam mě to v tu chvíli táhlo, pozorovala jsem různé typy žen, různé reakce, různé hry, masky. Své vycvičené vnímání na rozpoznávání lidského nevědomí úplně nevypnu, ale nerušilo mě. S pobavením jsem si uvědomovala, že vůbec netuším, jak na druhé působím já a hlavně mi to bylo úplně jedno.  Omezující prvky jsem nechala být a soustředila se na podporující. Byla jsem v naladění PRO: pro setkávání, pro ženy, pro lásku, pro krásu.
 Jeden jasný mentální výběr mi umožnil i výstup ke klášteru Ad Deir. Na počátky trasy u mapy nám bylo to místo ukázáno, že tam to nestihneme, což můj mozek vůbec nepřijal. Přišlo mi velmi hloupé být v Petře a být nějak omezená časem. Usmála jsem se pod vousy, jak mi dokonce několik žen zdůraznilo, že tam nemohu. Nechápavě kroutilo hlavou, že nad tím vůbec přemýšlím a mluvily se mnou jak s malým dítětem. Mé vnitřní pobavení bylo velké.Jasně jsem si  uvědomovala, že to je jejich nastavení, které se mně netýká. Já tam chtěla být, v tom jsem měla klidné jasno, i když jsem nevěděla jak. 

Nechytla jsem se na negativní posuzování organizace, která mi omezila časový prostor a poprosila si o pružný pohyb v čase. Vytvořila jsem si situaci po svém tak, abych zažila to, co jsem potřebovala. Takže když jsem dorazila na místu výstupu, najala jsem si naprosto spontánně a bez zaváhání osla (to nám taky nedoporučovali – neb je to drahé) a v tekoucím flow čase jsem si fantasticky užila i toto speciální místo, které pro mě bylo prioritou. Pak už jsem jen jela na vlně prožitku a nenechala si ho ničím zkazit. Ušetřit své nožky v tom vedru, moci si  zažít cestu osla nahoru a dolů po schodech a ušetřit si spoustu času a námahy, to mi drahé vůbec nepřišlo. Nějak jsem zapomněla i na to, že moc anglicky nemluvím a domluvila si, co bylo třeba. 
Na hoře jsem si oslavila samu sebe, svou hojnost i svůj úspěch.  Tohle si tedy naprosto zasloužím.  Ano, mě zajímají neomezené možnosti.. Všechno je pro mě možné. Děkuji, děkuji, děkuji…
Osel byl bezvadný, v uvolnění těla a s jemně pevným středem jsem si užila i jízdu dolů, která vypadala  trochu krkolomně. 

Poté jsem využila možnosti vyzkoušet si potápění s bombou do deseti metrů. To byla pro mě také zcela nová zkušenost. Já nikdy ani nešnorchlovala. Nevím ani proč, nikdy mě to nenapadlo. Přitom jsem ve vodě jako ryba, plavu moc ráda i pod vodou. Po chvíli zmatení, než mi došlo, že fakt nemohu používat nos, 🙂 to byla nádherná záležitost. Sotva jsem se stihla zorientovat pod vodou, najít a ovládnout své nohy s ploutvemi, rozkoukat se, tak byl konec.  Hrozně to uteklo. Podvodní svět mě moc bavil a já si splnila sen, který jsem si úplně neodvážila mít. Vždycky mě to lákalo, ale nikdy jsem si nepřipustila, že je to i pro mě  –  snad kvůli mému zraku.  A to už jinak . Je to i pro mě.
Paráda.

Bylo nádherně viditelné, jak moc si realitu vybíráme. Byly věci, které jsme nemohly ovlivnit, cesta s cestovkou neumožňuje úplně samostatné fungování, ale mnoho šlo ovlivnit výběrem zaměřené pozornosti. Čemu ji opakovaně dávám a čemu ne. Nejde o to ignorovat to, co není ok. Když přišel můj čas, kdy se mě něco dotklo konkrétně, reagovala jsem. Nezavírala jsem oči před tím, co vnímám jako zbytečnost, neschopnost, nebo hloupost. 

Ale za nic nedám svou energii a čas do následného omílání „potíží“, do opakování toho, co se stalo. Nenechám si přebít své zážitky zaměřenou pozorností na negace nebo na osobu, která něco nezvládla. 
Tím si vše nádherně užiju, aniž bych cokoliv popírala nebo propírala.