Jak jsem se rozhodla stát se andělem

Mnoho let jsem trávila vánoce pracovně na vesnických poštách jako poštmistrová. Před vánočními svátky se každý normální pošťák klepal. Kdo nikdy nebyl o vánocích v zázemí pošty, tak si to neumí představit. Dřívější napěchované pytle pohledů nahradily kontejnery s firemními péefky. Objednávání přes internet zase zahrnulo poštovní útroby balíky všech tvarů a hmotností. Trávila jsem v práci každé vánoce a na rozdíl od mnoha kolegů jsem byla ve svém živlu. Ať byl frmol sebevětší, tak jsem si to užívala. Lidi byli prostě jiní. Dvoutisícová vesnice, všichni se znali, vzájemně si před přepážkou přáli, všichni popřáli mně, ti co chodili častěji i několikrát 🙂 Někdo jen tak bezmyšlenkovitě, ale někdy…někomu… to šlo opravdu od srdíčka. Dostala jsem spoustu dárečků, a čím víc takových lidiček přibývalo, tím víc jsem si za tou přepážkou zářila. Lidi se prostě chovali jako LIDI, byli k sobě srdečnější, uctivější, pozornější, milejší, … Dokonce si pamatuji, že si ve frontě dávali přednost. „ Ano, prosím, to není scénka z minulého století, ale z roku 2010…na velmi rušné i když vesnické poště…A já jen zírala a kochala se a lebedila si v té atmosféře, kdy mají lidi k sobě blíž.. a říkala si, jak to, že to nejde i jindy? Taková krása.

A pak, vloni, jsem z pošty odešla. Vánoce bez pošty, budiž. Jenže letos, poprvé v životě dokonce i žiju sama, přítele mám daleko, rodinu taky, no, říkám si, jak tohle zvládnu? Jaké to bude? Sama, v Brně, já holka z vesnice, co tady vlastně dělám? A je to zvláštní, jakoby se mě vánoční shon vůbec netýkal. Nemám proč péct cukroví, něco chystat. Žiji bez televize. Jen když vjedu do centra města, tak vidím, že se něco děje. Využívám výhody vánočních trhů v tom, že si jezdím poslechnout koncerty na náměstí. Tam se kvečeru na pódiu objevují opravdové skvosty, skupiny i zpěváci, kteří se snaží rozproudit mrznoucí publikum. A některým se to (pravda – i s pomocí všudypřítomného svařáku a medoviny) i povede, a pak úplně nasávám ty chvíle, kdy celý dav podupává a v rukavicích neslyšně tleská, a někdy i zpívá. Jo, tak tohle jsou vánoce, říkám si v tu chvíli. A pak zas odcházím sama domů a nesu si s sebou to kouzlo…

Včera mě ale přeci jen přepadl smutek. Taky na mě něco trochu leze a to je hned ke splínu blíž. A jak si tak sedím v šalině, a zamyšleně odpočívám, šťouchne do mě mladá slečna. Proberu se, zaostřím, jo už jsem ji někde viděla, jednou jsme se kdesi setkaly. „Ahoj,“ říká mi – a už se hrne ke dveřím, k výstupu. Ale nejdřív mi něco vloží do dlaní. Téměř nestihnu ani poděkovat, ona je už venku, já otvírám dlaně a na nich mi leží slaměný andílek, ruce sepnuté do modlitby. Uff…Téměř nevidím přes slzy, tak nečekané obdarování mě zaskočilo. Dojalo.

Najednou mám pocit, že nejsem sama, že andělé jsou tady všude, chodí mezi námi Jako takhle dívka. A já si v tu chvíli říkám. Co mi vlastně brání být taky andělem? Mohu obdarovávat na každém kroku, nepotřebuji k tomu peníze., jen svoje upřímné srdce. A pomyslela jsem si na dva hodně staré lidi, kteří žijí v bytě nade mnou. Už delší dobu se chci za nimi zastavit, ale stále jsem to neudělala. Upeču štrúdl a skončím tam. Jdu po ulici, usmívám se, a těším se, že každý den mohu někomu udělat radost, a to třeba jen pouhým úsměvem.

Odemykám svůj byt, odkládám kabát a zouvám boty. A teď, teď si nejdřív uvařím pořádný zázvorový čaj, s medem a s citronem a zalezu si do postele. Protože i andělé mohou fungovat jen, když jim je dobře.

Usínám se slaměným andílkem v ruce a moje poslední myšlenka je na tu mladou dívku, která asi netuší, jak moc mi dnes pomohla, a na prahu spánku k ní vysílám přání všeho dobrého a poděkování … Děkuji..andílku…