Posvátné tělo

Dnes jsem se vzbudila před rozedněním. Pálení v krku mě upozornilo, že v tělíčku se něco děje. Včera jsem prožila otřes, zprávu, která mě hodně rozesmutnila. Během dnes se stalo několik dalších věcí, které mi naopak přinesly radost. Večer jsem cítila lehkou vibraci v těle, proces, kdy si buňky vše přebírají, zpracovávají. Miluju svoje tělo, vždycky mi tak krásně řekne, co se děje.
Ráno tedy ležím, a žádám o pochopení, kde mám co vyjádřit. Proč mě bolí krk. Pak se stáčím maximálně do klubíčka, abych svými dlaněmi obejmula co nejvíc svého nahého těla, a dýchám s vědomím lásky k sobě. Vnímám celé to klubíčko i tu zraněnou dušičku a jen s dechem prožívám lásku. Usínám.

Ráno vstávám s lehkým pocitem oslabení, vím, že dnes na sebe budu moc a moc hodná. Krček je v klidu. Takto se léčím již několik let a funguji naprosto bez jakýchkoliv léčiv.
Svoje tělo miluji. Miluji i sebe uvnitř. Byly doby, kdy tou tak nebylo a není to zas tak dlouho. Ráda bych Vám přenesla svůj pocit, který dnes ze svých částí těla mám. Třeba to pro Vás bude povzbuzení, že má smysl na sobě pracovat, jezdit na ženské kruhy, opakovat si afirmace, čarovat.

Moje tělo.

Mám ráda svoje vlasy. Dřív mi padaly, ale teď jím hodně živé stravy a padání najednou zmizelo. Jsou jemné, barvím si je henou, pak jsou takové silnější, hedvábné. Těším se, že porostou dál. Už příliš dlouho jsem nosila krátké vlasy.
Mám ráda svoje obočí. Netrhám si ho, což mi občas nikdo vyčte. Je přirozené, a já ho mám ráda tak, jak je. Pod jedním se skrývá jizvička z dětství. Upadnou tak šikovně na vlašský ořech, to se také nepovede jen tak někomu.
Mám ráda svoje oči. Jsou různě modré, barva není stálá. Když jsem šťastná, nabitá, tak neskutečně svítí. Miluju, když mi září z obličeje. Někdy jsou smutné, ale ne tak často.
Mám ráda svoji pleť na obličeji. Je jemná, hedvábná. Mám ráda kvalitní jemný krém. Vlastně se vůbec nelíčím. Jen velmi málokdy použiju hnědou tužku na oči. Většinou si připadám krásná jen tak.
Miluji svoji pusu. Je stvořena na líbání. Miluju, když se směje. Z fotek poslední dobou nepoznávám svůj obličej. Nějak se proměnil. Čim víc jsem svá, uvolněnější, tím se vidím krásnější.
Zuby by mohly být bělejší…kdepak mám ten bylinný prášek ze Srí Lanky?

Krk a ramena. Hmm. Dřív jsem si připadla hodně rozložitá. Mám pořádná ramena. Teď to neřeším. Stačí potkávat větší muže a cítím se křehce. Ráda nosím trika bez rukávů. Byly doby, kdy jsem pozorovala svoje paže, aby nevisela kůže. Teď? Miluju, když tančím a cítím tanec až do konečků prstů, když cítím ladnost ve svých pažích, loktech i prstech.
Mám ráda svoje ruce. Vždycky jsem naříkala, že mám dlaně jako lopaty, že jsou málo ženské, že jsou na práci. Nevím, čím to je, ale buď se mi opticky nějak zmenšily, nebo nevím. Moc se nezdobím a je fakt, že si koušu nehty. Tam ještě nějaká rezerva bude. Ale vím, jak dovedou hladit, léčit, jak dovedou psát.

Miluju svoje prsa. Tolik přetrpěla. Musela jsem je žádat o odpouštění. Tolikrát jsem hubla a zase přibírala. Jednu dobu to byly prsy staré ženy. Povislé a propadlé. Tehdy jsem plakala před zrcadlem a vyčítala si, co jsem si to udělala. Kolem bradavek to nijak nenaposilujete. Pohled na propadlé dvorce mě trápil. Proto se jim teď s láskou věnuji, masíruji je, natírám olejem. Pokud si je vezmu do dlaní a dýchám s nimi s láskou, tak i do nich začne proudit energie z joni i z mých rukou. Okamžitě ožijí. Moje prsa nejsou stejná. V dospívání mě to trápilo, ale teď to nějak nevnímám. Jedno je prostě menší a jedno zase větší. Muž má z každé strany jinou ženu. Jen nahé fotky přímo zepředu nevypadají moc dobře. Tak se tak prostě nefotím. Mám to jako bonus. Nejvíc se mi prsa líbí po nádherně promilované noci. To se celá nalijí, zvětší se i dvorce. Po krásném milování vypadám úplně jinak, zářím, svítím, a prsa jsou plná a živá.

Miluju svoje bříško. Někdy je placaté, jindy hodně nafouklé, to před menstruací. Někdy je povislé a někdy pevné, podle toho, co jak jím a jak moc se hýbu. Roky byl můj ideál naprosto propadlé bříško. Teď se tomu směju a užívám si všechno jeho formy. Jednou jsem se tak viděla v zrcadle a uvědomila jsem si, že jsem ženská, oblá, měkoučká, prostě ženská.

Zrovna tak miluju svoje boky. Vnímám jejich pohyb. Je uvolněný a plynulý a přesto ve stabilitě. Miluju tanec, když je mohu rozvlnit. Cítím přitom celou svoji pánev.
Podbřišek je pro mě speciální místo. Tam cítím nevinnost. Miluju, jak hřeje to místečko nad stydkou kostí. Během měsíce vnímám někdy dělohu a vaječníky. Hlavně při menstruaci. Ptám se své dělohy, ladím se na ni a cítím její moudrost. Jako když v ní je uložena ženské pradávné vědění.

Joni. Joj, to je divoška, někdy uličnice, rozkošnice, šelma a poběhlice. Někdy je zase nevinně panenská, nebo mateřská a pečující. Vzpomínám si, když jsem před lety četla monology vagíny, jak jsem ve svých 35 letech poprvé vzala zrcátko a dívala se, pozorovala jsem ten květ, který jsem vůbec neznala. Jednu dobu jsem si ji i fotila, měla jsem potřebu se na ni dívat, jako když jsem se s ní chtěla víc spojit. Zjistila jsem, že je to nádherně živý útvar, který mění svoje tvary se vzrůstajícím vzrušením. Nedivím se, že mnoho mužů fascinuje. Je to nádherná brána, mušle, květina – úplně živá.

Třísla. Mnoho let jsem trpěla kožními potížemi v těchto místech. Hledala jsem příčiny – bakterie, plísně. Pořád marně. Pak mi začalo docházet, že to musí souviset s mojí sexualitou. Jinde jsem problém s kůží neměla, jen v místech mezi nohou a vaginou. Příliš blízko na to, aby to nesouviselo. Bylo to okolí brány, a začaly se mi tam tvořit jizvy jak vykopaný příkop. Trpěla jsem tím víc jak 10 let. Problém zmizel v okamžiku, kdy jsem já sama začala naprosto rozhodovat o tom, kdy se chci milovat. Vždycky jsem měla ráda sex, připadalo mi to, že moje tělo je hudební nástroj, na který stačí dobře zahrát, a můžu furt. Jenže někdy jsem kvůli chvilkovému koncertu popřela, co cítím hlouběji. Že třeba zrovna s partnerem něco neladí, že se mi nechce být s ním. V momentě, kdy jsem začala skutečně vnímat, kdy chci a kdy ne, moje kůže se uzdravila během pár dní. Po pár týdnech zmizely i jizvy.

Zadeček.. joj tak ten mám moc ráda. Líbí se mi moc. I mnoha mužům.
Nohy … tak ty taky miluju…Na ty jsem byla hrdá vždycky… Hlavně, pokud jsou oblečeny do tělových či tmavších silonek, protože kolena – ta mám samou jizvu, vždy jsem vášnivě jezdila na kole. Víc vášnivě než s rozumem.
Chodidla. Objednat na pedikúru, hned si to píšu do diáře. Nožičky potřebují pořádnou péči, kůže mi tvrdne. Tady si nejraději dopřeju odbornou péči. Pak jsem spokojená. Moc ráda chodím bosa. A když se jim pravidelně věnuju, což dělám pravda spíš v létě než teď přes zimu, tak jsou chodidla nádherně citlivá. Moc mě překvapilo, že to cítím i přes tu svoji poměrně tvrdou kůži.

Co ještě miluju? Voňavou koupel, natřít se celá olejem, mám ráda, když je má kůže hebká. Nikde nešponuje. Miluju masáže, kde mohu být nahá, kde je postaráno o celé tělo, od hlavy až po chodidla. Masáž hlavy – luxusní záležitost.
A myslím, že je ještě spousta věcí, hýčkání, které jsem ještě neobjevila.
Proč Vám to tu píšu? Cítila jsem, že mám napsat něco o posvátném těle. Ale nějak se mi nechtělo psát nějakou teorii. Nikdy jsem si nemyslela, že budu vnímat tělo jako samostatnou bytost, a už je to tak. Nikdy jsem úplně nevěřila, že tělo může být chrám duše, a už je to tak. A to se cítím být na začátku skutečného poznání sebe. Moje duše ke mně promlouvá skrze milující tělo. Pokud ho nemám ráda, tak nemohu nic slyšet.