Rozchody 1 Model správnosti

Model správnosti ve vztazích? Snad každý jsme si někdy pomysleli, že s tímhle člověkem je to navždy.
Nebo že až potkám toho pravého, tak už… Ouha.
Ale co vlastně očekáváme?
Že pak už se nemusíme o nic starat? Že vztah žije sám o sobě?
Vztah, aby byl živý, chce péči, pravdivost, komunikaci, zaměření na lásku, i když právě nevládne harmonie.
Respekt, úctu a ochotu slyšet druhého.

Chce toho hodně, aby žil.
A nemá smysl si nijak vyčítat, že to hned neumíme, nebo že nám to nejde s každým.
Vždyť tady na tom poli nemáme žádné vzdělání, jen převzaté modely z domova. Dál se učíme jen svou vlastní zkušeností.
Taky si můžeme plácat na ramen, jak jsme dobří, když jsme spolu už deset, dvacet, třicet let. A že ti ostatní jsou prostě srabi.

Jenže neexistuje jistota! Nikdy nevíte, co se všechno může stát a stane. Nemáte žádné záruky. Vau.
Dnes se ale zaměřme na to, když už to nejde.
„Žili, byli spolu šťastně až do smrti.“ A ejhle – ono ne.
Dle své zkušenosti, ale i podle zkušeností z ženských kruhů a osobních konzultací vidím ale velký zádrhel.
Existuje společenská morálka, kterou máme hluboko pod kůží. Která je napříč generacemi uznávaná jako TA správná.
„Žít s jedním partnerem celý život, udržet rodinu, zvládnout to.“

Máme to v sobě někde hluboko zakódované jako TO správné.

Nebourat dětem rodinu, nebýt sobecký, necítit nic z toho, co cítím, nezahnout, neselhat, nezamilovat se do jiného, nezatoužit po něčem jiném, nezměnit se! Jako kdybychom chtěli popřít, že jsme lidi.
Téměř každý, kdo toto schéma poruší, se musí vyrovnat s pocity, které k tomu náležejí.
Pocit selhání za rozpad rodiny, pocit prohry, že to nezvládl a vzdal tento vztah, nebo za to, že ho neudržel, že nebyl dost dobrý na to, aby s ním druhý zůstal, pocit viny, že je schopen něčeho, čeho by se dosud sám nikdy nenadál.
Pocit znechucení ze sebe, že ublížil, pocit bolesti a viny, když ucítí bolest druhého. Atd…je to individuální.
A pokud chce přežít ve zdraví, musí si ustát, že to má jinak, že život je daleko širší.
Vstřebat, že se to prostě děje i jemu. Rozchod, rozvod.

Život se na naše iluze a přesvědčení neptá, ale dobře o nich ví.

Zasáhne vás přesně. A pokud jste převzali „správnost“, lpíte na vztahu nebo na rodině, pěkně si na tom nevědomky frčíte, tak dostanete zdrcující zásah možná právě proto, aby se vám celá tato struktura zhroutila.  Abyste mohli objevit, že to všechno může být jinak.
Abyste zažili rozšíření svých nastavených mantinelů a poznali, co je skutečně život a vy sami.

Že je často nekontrolovatelný, třeba i nefér, někdy i bolavý, tudíž, že je zasahující a nic v něm není jisté.

Umíme si představit jen to, co si umíme představit, ale co když můžeme žít zcela nepředstavitelně?
Co když se můžeme nechat zavést do míst, která by nás nikdy nenapadla?
Je to žití z jiného místa, než je naše kontrolující mysl.
Je to žití z místa, kde máte různé chutě něco udělat či neudělat a poslechnete je.
Z místa, kde objevujete svoji intuici a vnitřní tah.
Vaše speciální osobní vedení, které je pro druhého zcela nepřenosné. Právě tím to jste vy.

Taky se to může dít proto, abyste měli možnost se skutečně zažít, poznat sami sebe i druhé.
Neb, až když udeříte na jejich hranu, poznáte, co jsou vaši blízcí skutečně zač.
Můžete žít s člověkem spoustu let, aniž byste ho či sebe skutečně poznali.
V momentě rozchodu ale padají všechny masky, lidi se probouzejí a již nedokáží skrýt to všechno, co je v nich.
To platí samozřejmě zcela i pro vás, můžete přes tato místa objevit, že jste více barevnější, než jste si mysleli.
Jste schopni věcí, o kterých jste ani netušili.
Můžete objevit i své temné síly, síly přežití, a jako všechny síly, ony nejsou ani dobré ani špatné.
Je jen otázkou našeho vědomí, jak je použijeme.
Hledejme, jak je použít pro dobro, dobře.

Lze pak rozchody považovat za něco špatného?
Zkusme k nim zaujmout neutrální postoj.
Je to prostě něco, co v našich životech je.

V životě neexistuje nějaký model správnosti.
To, co je pro vás to pravé, pravdivé, může být zcela jiné, než pro celou vaši rodinu, všechny vaše známé.
I když zcela určitě někde JE váš kmen. Lidé, kteří  kteří vnímají velmi podobně jako vy.
Přesto, jediný, před kým si to musíte obhájit, jste vy sami.
Jen vy víte, co a proč děláte.
No a někdy to nevíte ani vy, 🙂 a přesto cítíte, že nemáte na výběr, že musíte tuto změnu provést.
Ozve se ve vás silný nezadržitelný tah životní změny, probuzení a životní síly.
Což je něco, co tomu, kdo nic takového nezažil, skutečně nevysvětlíte.
V rozchodu jsou přítomny dvě strany a každá z nich ho prožívá zcela jinak.

Ale to až v dalším článku.