Přistižena- pedstavení, které musíte vidět

(Tedy nemusíte. Ale jestli na něj půjdete, čeká vás silný prožitek.)

Ten vizuální efekt prostě zažijete – ať chcete, nebo ne. Tělo na to reaguje samo. Většinu představení jsem téměř nedýchala. Mnohokrát jsem se přistihla, že sedím úplně natažená vzhůru, jen aby mi nic neuniklo.

Celou dobu koukám na Ivanku a říkám si: Bože, ona je taky takový „magor“ jako já… to jsem šťastná, že nejsem sama.
Další žena, která dává do tvorby úplně všechno. A že to znamená obrovskou přípravu, fyzičku, nasazení… i finance.

Na rozdíl od Obnažené (jejího prvního představení) tohle celé táhne sama. Je stejně „šílená“ jako já, která si vytvořila divadelní kus Život je kabaret.

Cítím s Ivankou zvláštní spřízněnost. A pak přijde moment, kdy po vystoupení odhaluje svůj životní příběh – vzdušná akrobatka se zlomenou páteří? To myslí vážně? Pamatuje si ten let, když s ní vybouchl dům? A jak se její tělo i se zlomeninami dokázalo hýbat, aby přežila…

Já si vybavuji svůj vlastní moment ohrožení – při přepadení jsem vyvinula nadlidskou sílu, ohnula jsem kliku bezpečnostních dveří, když jsem se s pachatelem přetahovala… a druhý den jsem se nemohla pohnout, jak jsem měla stažené celé tělo z podvědomého očekávání nebezpečí.

Život nás umí zvláštně iniciovat. A je vlastně úžasné, když z těchto situací dokážeme něco vytvořit. Připomíná mi to i příběh Pepy Šálka – nespravedlivě vězněný v arabském vězení a dnes světový rekordman.

Ale k Přistižené…

Tento kus je pojatý úplně jinak – a skvěle. Není jednoduché vytvořit dvě zásadně odlišná představení, a Ivance se to povedlo.

Cinká na místa, která my ženy všechny známe:
vězení, ve kterých žijeme, potlačení, přizpůsobení… ale i zneužití.
Chvíle, kdy se přistihneme, že nežijeme to, kým jsme a čím můžeme být.
A pak odvaha, která neumírá – znovu se zvedneme a jdeme dál.

To je i její příběh – ale není jediný. Tentokrát vzala čtyři různé ženské příběhy a propletla je vystoupením. Vznikl zvláštní koktejl témat, kde vlastně není důležité, komu patří – většinu z nich nějak známe.

Dokonalé spojení akrobacie, vizuální projekce, hudby a autentických slov přenesených umělou formou – překvapivě přesně to sedí do dnešní doby.

A ve mně to vyvolává pocit: že taky můžu cokoliv.
Že nezáleží na tom, co jsem prožila. Důležité je, že jsem tady teď – a mám všechny možnosti.

Silně ve mně zůstává první a poslední scéna. Ty dvě se propojují. Cesta mezi nimi se mi trochu slila – pro mě je nejsilnější uvědomění začátku a potenciálu.

I když někde uprostřed zůstává ještě jedna scéna – snaha o klid, následný boj.

Shrnutí

Přistižena – autorka a vzdušná akrobatka Ivy Kolcun – získala titul
„Žena, která mění svět v oblasti kultury“.

A právem. Klobouk dolů. Doporučuji.

A co to dělá s námi

Uvědomuji si, jak silně na nás působí kontakt s jiným stylem vnímání. To nezvyklé propojení projekce, hudby a pohybu stimuluje mozek, otevírá nové obzory.

Ve čtvrtek Přistižena – a v sobotu jsem ten vjem posílila.
S mužem jsme se ocitli v Trutnově na festivalu Jazzinec.

Vyhlášení Jazz World Photo a tři nádherné koncerty. Normálně bych na ně asi nešla. A vlastně jsem si je nedokázala užít tak, že bych byla nadšená…

Ale jsem vděčná, že jsem tam byla. Skvělá muzika – jen jiná, než na jakou jsem zvyklá.

Chvílemi můj systém vypínal. Chvílemi se nechal unášet. Ale už nebojoval.

A to je právě ono.

💥 Překračovat vlastní omezenost má smysl.

Není to vždy pohodlné. Jednodušší by někdy bylo jít si lehnout než poslouchat něco, co je na hraně mého nervového systému.

Ale právě tím se otevírají nové dimenze vnímání.

Já, která jsem vyrostla v nehudební rodině, v prostředí, kde se hráli maximálně Kabát nebo Katapult, se postupně dostávám k blues, opeře, jazzu.

Hudební zrání je součást vývoje. A baví mě ho pozorovat.

Proč na tom záleží

Takto působí kultura. Přijímání nových vjemů nás přirozeně rozvíjí, vytrhává z komfortní zóny. Je to přirozená cesta růstu – starší než jakýkoliv „seberozvoj“.

A mám pocit, že právě nyní je potřeba o tom mluvit. Protože vzniká prostředí, které kulturu zlehčuje, omezuje.

Tvrzení, že kulturu nepotřebujeme k přežití, nás posouvá zpátky – velmi rychle a velmi jasně.

Tak si nenechme nic vzít. Choďme na akce, které tu jsou.

Fascinuje mě, jak často jeden nadšenec dokáže do naší malé země přivést neuvěřitelné interprety.

A tak jdeme s mužem další víkend na Noc zpěvaček.
Zase o kus dál.

Protože jsem tady, abych žila.