Vztek – samota

Možná to znáte.
 Něco vás opravdu hodně vytočí, zasáhne až do dětinských emocích. Strašně se naštvete, úplně vaříte vzteky a připadáte si trochu hloupě.

Víte, že je to irelevantní, není to úměrné, a přesto… vás to děsně zasáhne, že buď byste třískaly nádobím anebo máte chuť se někam schovat, zalézt si a nebýt spatřena.

Připadáte si tak sama, opuštěná jak malé dítě na pustém ostrově bez lásky. 

Je moc dobré si podobného místa všimnout. 
Nestát se znovu trosečníkem, vyvrženým ze Země.

Když odhrnete závoj vzteku, překročíte křivdu, že vám nikdo nerozumí… můžete ucítit starou bolest.
Bolest malého nevinného dítěte, které se naučilo nedůvěřovat životu.Jak to s ním může život myslet dobře, když umí zároveň tak zraňovat…?
Tato bolest vás může zahánět do samoty  – přesněji do pocitu osamění, což je velký rozdíl. Je to stav izolace, uzavřeného srdce a vyznačuje se tím, že nám v tom vůbec není dobře. Jak na to tedy?Základ! Všimnout si, co se děje.  
Nenechat se nachytat na vztek, ale hledat, co je pod ním. Co bylo zasaženo? Které místo uvnitř?Vědomě opouštět bolavou izolaci, klidně to někomu říct, co se mi děje, nebo napsat do deníku. Vymalovat to. Zároveň si léčit, pochovat tu vnitřní malou holčičku s láskou a soucitem, a bez lítosti.

Ta velká, nebo-li (když si uvědomuješ samu sebe v přítomnosti) již z toho dokáže vylézt, ví, že je vždycky volná, že ač jí teď něco bolí, něco se jí děje, cítí paralýzu, tak ví, že v ní nemusí setrvat. 

Jasně ví, že bolest nesmí potvrdit, natož si ji hýčkat.Jen akceptovat.Nic nepopírat.Nic nepotvrzovat. 

Takto rosteme, moudříme, zrajeme.
Pak i tato bolavá zkušenost byla použita dobře.
Přestáváme se bát života, víc reagujeme, víc si vybíráme, žijeme plněji.
Lépe chápeme smysl našeho dění. 

Neb – proč tu vlastně jsme?