Vnitřní samota

Téma, které je nyní ve vzduchu, je vnitřní SAMOTA – ve smyslu zátěže, že všechno je na mně. Jednak se ho dotýkám sama a jednak na něj nyní míříme s každou klientkou. Někdy to tak bývá, že v jeden moment chodí všechny s tím samým tématem. Je to fascinující.

Už dlouho se mi nic takového neobjevilo, vlny zdrcující tíže, jaký je ten život dřina a že nic nemá smysl. Chvílemi na mě padne totální deka… No jo, mám před narozkama a rybí narozky, to je vždycky ponor do hlubin.

Co jsem k tomu zatím zjistila, a jak s tím pracuji?

Pocit zátěže mi aktivuje únavu, obrovskou únavu, která ovšem velmi rychle mizí tehdy, když uvolním zátěž.
Únavu si dovoluji a respektuji ji, upozorňuje mě na to, že si mám dávat víc prostoru na regeneraci a doprožívání po různých setkáních, i po klientkách.
Zátěž – s tou „pracuji“, když jdu do jejího středu, když si ji zcela připustím, ucítím samotu, a také pocit oddělení.

Dávám si pozor na výběr myšlenek. Myšlenku typu: Jak je to těžké, jak jsem na to sama, jak nejsem v bezpečí nebo nemám žádné jistoty, absolutně nepodporuji, jen se občas objeví na pozadí. Jen si je lehce uvědomuji, ale nechytám si je. Do hlavy cíleně vsazuji, že je to jen iluze a že všechno je jinak.

Soustředím se na myšlenky vděčnosti, radosti – jeden den mi třeba v závanu „zoufalství“, že nic teď nejde, přišlo: „Prostě si užij dnešní den.“ A ihned přišla úleva a blaženost. Tak se jemně směřuji na užívání si toho, co je – slunce, příroda, láska, bohatství ve všem. Přehodit výběr mě nestojí moc úsilí, jde to snadno, ale připomínat si to nyní potřebuji. Jen prostě hodím výhybku jinam.

Myšlenky beru pouze jako odraz toho, čeho se dotýkám. Zátěže.
K té chodím, tady si pokládám otázku: „O.K., co vlastně cítím?“ A jsem s tím a do toho, co ve mně je, se uvolňuji. Přes místo zátěže, které by bylo nejradši, aby nic nemuselo řešit, aby to někdo za něj převzal, aby to zmizelo, se dotýkám místa, kde se tvoří oddělenost od jednoty božské.

Samota mi v tom vlastně pomáhá. To plné přiznání si, ano je to zcela mé a ve mně, mi vrací zodpovědnost za svůj stav. To místo samoty, kde jsem totálně přítomná s tím, co je, co cítím. Když před tím neuhýbám, vrací mi to sílu a energii. Neb ta linie, jemná touha, aby to zmizelo, anebo aby mě někdo zachránil, je místo, kde se zodpovědnosti vzdávám, kde své síly odevzdávám.
Snaha vyhnout se tíze dělá to, že bych to hodila na někoho jiného, aby se o to postaral, nebo že podvědomě očekávám záchranu, anebo se uspávám, a dělám, jako že to není, ale ono mě to stejně později dožene.
Tíha mě vlastně fantasticky upozorňuje na mé vlastní místo, které je v oddělenosti, ukazuje na možnost, kde se mohu poddat, odevzdat se životadárným silám, které také proudí skrze mně a jsou spojeny se vším.

Vždy, když se uvolním a projdu tímto místem, pocit zátěže zmizí, je to jen iluze, návyk. Následuje pocit blaženosti. Je fajn to několikrát zažít, víc a víc to proniká systémem, který už jasně ví, že je to „jen“ pocit oddělenosti. A že celý vesmírný vtip je v tom – povolit. Povolit přesně v tento moment.

Propojit se s tím, co tady je, s životadárnou silou, která je ve mně a všude.

Čím víc se uvolním přes tuto ne zcela příjemnou zatěžující bránu, tím snadněji proniknu zátěží a má obruč pukne. Jsem volná.
Přes toto konkrétní místo, kde jsem až syrově přítomná s tím, co v sobě cítím zátěž a oddělení, povoluji do jednoty, rozvolňuji své malé osobní já do neomezeného širšího vědomí, kterým ve skutečnosti jsem a které je spojeno se vším.
V tu chvíli se mohu opravdu odevzdat, opřít o pomoc celého vesmíru. Užívat si všudypřítomnou podporu a také se většinou hned něco uděje, abych jasně zaznamenala, jak to funguje.

Miluji tato „potvrzení“. Zažívám u nich velkou blaženost, úlevu a radost.

A takto se mi to nyní ve vlnách střídá. Pronikám se svým poznáním hlouběji a hlouběji. Nechávám to pracovat, protože cítím, že mě to mění. Ono s tím stejně ani nic jiného dělat nejde 😊.
Užijte si to stejně jako já.

Tyto vnitřní přesuny si můžeš skvěle natrénovat na Prožitkovém campu s Magdou s tématem: Důvěřuj sobě a životu v tobě. Protože na tyto tíže je to přesně to, co potřebujeme – odevzdat se do důvěry a zároveň v lehké bdělosti vnímat.