Vztah s matkou

Před pár dny v fb skupince Skupina stránky Ženy v pohodě, kterou udržuji jako možnost velmi intimních sdílení, psala jedna žena zajímavý příspěvek k tématu matky. Protože jsme právě toto téma otevřely i na pravidelné skupince v Praze, inspirací k tomu textu bylo opravdu dost.
Proč je téma matky pro nás tak důležité?
Můžete se snažit ho ignorovat, dělat, že se vás nijak netýká, ale přesto vás patrně dožene. Můžete mít třeba pocit, že vám je to jedno, ale doporučuji tento svůj pocit skutečně velmi poctivě prozkoumat, zda to tak opravdu je. Nebo zda jste prostě momentálně ve fázi určitého obranného znecitlivění.
Pokud jsme živí, tak něco cítíme – a ne že necítíme nic. Minimálně cítíte v tom místě klid. Ale Nic je spíše známkou zamrznutí.
Tento vztah má tu schopnost nás skutečně zasáhnout. Tím, že matka je speciální, je to bytost, se kterou jsme byly spojeny. Velmi blízká. O to víc nás bolí, když toto plné spojení již není možné. Když není možné bez podmínek.

S matkou se v nás mohou mlátit dvě polohy.
Na jedné straně naše hodnocení jí – kritika, obdiv, lítost. Pod naším hodnocením jsou ale ukryty hlubší pocity. Naše pocity. Třeba bolest, smutek nebo vztek, cokoliv.
Na straně druhé touha po přijetí, po lásce a podpoře.
Přiznat si, že mi chybí, je velmi léčivé.

Touha po tomto spojení v nás může otevřít touhu po Bohu, po sjednocení se naprosto vrcholném, které nás nikdy neopouští. Jenže to už nelze hledat u své lidské matky, ale uvnitř sebe sama.
Vnímám, že zrání, dospělost je hodně o tom, že si své potřeby umíme naplnit sami. Přijmeme za ně plnou zodpovědnost a již nijak neočekáváme, že nám někdo něco dá.
Když si své potřeby naplníme, právě to nám může pomoci k tomu, abychom se mohli na svou matku podívat soucitně, bez hodnocení.
Proto je moc důležité, abychom si přiznali všechny své pocity, které se nám s matkou objevují, abychom našli svůj hlad, věděli o něm a sami si ho nasytili.
Její blízkost nám umí nekompromisně osvítit ta nejukrývanější místa v nás samotných.
Není to o matce, ale o nás. Abychom dokázali čelit v sobě tomu, co v nás matka vyvolává, co v nás otvírá, co v nás aktivuje. Tím, že ona se nám umí dostat hlouběji, je to jedinečná možnost. Naše možnost.

Proto vnímám, že je to důležité. Ne proto, že se říká, že by měl být vztah s matkou „nějaký“. Jsem příznivcem skutečné svobody, a ne toho, abychom se něčeho drželi. Nemusíme se držet vztahu s matkou, jeho důležitosti. A přesto nemusíme popírat jeho jedinečné kvality.
Rozhodně žádné ignorování nedoporučuji, dokud se ve vztahu s matkou necítíte fakt svobodně. Ve svobodě jsme uvolnění i otevření pro lásku. Ale ani pak není proč něco ignorovat. 🙂
Vždy, když se něčemu uzavřeme, nebo před něčím – tak uškodíme jen sami sobě.

Je důležité, abychom to dělali pro své osvobození a také pro své žití v lásce, ne proto, aby ten vztah byl nějaký. Nebo proto, abychom uspokojili kolektivní přesvědčení o tom, co je správné, nebo z povinnosti. Uvědomuji si, že můžete mít zcela příšernou matku, negativní, psychopatickou nebo agresivní. Třeba jste si ujasnili, že je lepší pro vás s ní vůbec nebýt. Ovšem v sobě od ní stejně neutečete. Pokud vám chodí na mysl, zasahuje vás pouhá myšlenka na ni, tak má stále nad vámi moc. A proto se vyplatí se tomu postavit, prozkoumat to, osvobodit se z toho.
Pokud přes to všechno, jaká vaše matka je, dokážete cítit úctu k ní, dokážete ji nějak uznat, tak vy se tím narovnáváte, osvobozujete.

Úctu si zaslouží minimálně za to, že díky ní jste vy tady. Kdyby tu nebyla, nejste tu patrně ani vy. Ne takto. Patří jí úcta za umožnění vašeho života. Když dokážete uctít tento princip zrození, aniž byste hodnotili stvořitele, dokážete celkově lépe respektovat svůj životní příběh, uznat život, ale i blížící se smrt. Úcta k rodičům, ke starším osobám, skrývá právě toto, uznání smrti, uznání přirozenosti životního cyklu, uznání nezvratnosti stáří. Což vám mnohé vyjasní. A uleví se. Zrajete.
I když třeba necítím nic moc, tak pokračuji, protože chci, aby mi bylo dobře. Když cítím zlobu, odpor, nechuť – je to výborná příležitost, jak se s těmito svými pocity potkat.
Je třeba mít i sebou soucit, nejen se svou matkou, ale i sama se sebou. Když si přiznáte, že třeba nechcete být s ní, nebo že vám je s ní nepříjemně. Když si přiznáte, že to fakt nedáváte.

Dovolte si přiznat své pocity a čelte jim. Co přesně nedáváte – co tedy cítíte?
Můžete v sobě najít místečko, kde se ve vás blokuje láska, kde je hrana vašeho nervového systému, kde je patrně ukrytá nějaká vaše bolístka. Každé osvobození se z ní je dobré.
Tady není nějaký ideál, jak má vztah s matkou správně vypadat.
Vykašlete na představy „nějakého“ vztahu. Nemusíte mít láskyplný vztah. To vyžaduje, aby byl pro lásku otevřen i ten druhý. Klidně může být vztah s matkou komplikovaný a náročný – a tím může být živý.
Ale nevykašlete se na to, abyste se vzdali svého záměru osvobodit se od svých svazujících a uzavíracích pocitů. V tomto se nikdy nevzdávejte.
Vy sami o sobě můžete být lásky plní. Nic vám v tom nemůže zabránit. Dokonce ani vaše matka.
A proč je tak důležité být láskyplní?
Sami si odpovězte, zda je vám v tom dobře anebo ne, když jste plní lásky.
Nevíme, co se pak stane s vaším vztahem s matkou. Třeba se uvolní a třeba zmizí jeho důležitost, nebo se zharmonizuje. Baví mě, že všechno je možné.
Můžeme se pak s ní třeba setkávat v přítomnosti toho, co právě je a nedělat z toho žádné závěry.

Ps. Všechno z toho platí i na našeho otce 🙂