Vystoupení v Sonu před 700 ženami

Letos v červnu mě opět čekalo vystoupení před velkým publikem. Tentokrát bylo téma akce živé Alchymie v Brně „Důvěra“.(pořádá Lucie Harnošová)

Tento druh vystoupení mě moc baví, miluju ho a taky se ho nejvíc bojím. Protože už kdysi jsem se rozhodla, že nebudu přednášet, ale vyprávět příběh, který cíleně vytvořím. Vždy přizvu nějakou muzikantku na doprovod, aby slovo bylo oživeno a posíleno hudební stopou. 

Tentokrát mě ale příběh nenapadal.

Pak mi s úlevou došlo, že nemusím za každou cenu tvořit příběh, ale že mohu mluvit „jakoby“ za sebe samu, ale s nadsázkou, prostě fabulovat, jako jsem to právě nyní dělala v knize Stvořena pro lásku. Nevadí mi udělat si ze sebe srandu, je to velmi osvobozující.

Ale stále jsem úplně nevěděla jak, a v jeden moment jsem si tak vzpomínala na svá minulá představení a se sebekritickým náhledem jsem si uvědomila místo, kde mi vystoupení trochu zadrhlo. Zeptala jsem sama sebe: „Proč tomu bylo?“.

A hned jsem věděla odpověď: „No, protože ses jim tam snažila nacpat cíleně nějaké poučení…“

Ahá… A to nemusím. Mohu si dovolit jen nechat proudit téma bez jakéhokoliv ovlivnění. To byl objev 🙂 Kus mého duchovního ega puklo. V tu noc jsem nemohla spát, někdy po půlnoci vzala tužku a sešit a psala vše, co mi chodilo. Ráno jsem zjistila, že lajnu vystoupení mám. 

Už vloni jsem si uvědomila, že by bylo fajn se pořádně připravit.  Došlo mi to, když jsem slyšela zpívat zpěvačku Petru Ernyeiovou. Její lehkost ve zpěvu mě fascinovala. Naprosto jasně jak facka mi došlo, že je za tím cvik, trénink, učení se, naprosto ovládnutý hlas. A že když chci něco dělat dobře, tak se to potřebuji i učit, trénovat to.
A že pokud chci dělat humor na pódiu, tak znát hlavní text zpaměti je nutnost, abych se mohla uvolnit a hrát si se stylem projevu. 

Ano, to mi naprosto dává smysl. 

Letos jsem se tedy učila text, abych našla, kde a jak si mohu hrát. Týden před akcí jsem se cítila skvěle připravená. Začala jsme brát hodiny s herečkou, učila se. A pak jsme měly poslední zkoušku s muzikantkou.

A šok… Ona změnila nástroj, nebyla připravená, a hlavně nemohly jsme se vůbec shodnout. Měla jsem pocit, že mi tam cpe jinou energii než chci já a najednou jsme spolu téměř bojovaly. Odejla jsme ze zkoušky úplně rozsekaná. Úplně mě to složilo. V první fázi jsem se děsně zlobila – na ni. Pak jsem se začala ptát: „Proč jí nejde se naladit? Není v tom vystoupení náhodou něco blbě? O co tady vlastně jde? proč to nejde?“

Dva dny před vystoupením mi to došlo.

Panebože, vždyť já tady jednou větou – rádoby vtipným shrnutím na konci vystoupení úplně zahazuji téma důvěry, úplně jsem si popřela její důležitost.

Šok. To jsem se složila podruhé.

Hlavně proto, že mi došlo, že tahle jedna věta odhaluje, jak to někde hluboko mám vlastně já. Jak já si důvěru dokážu shodit. Přišel otřes, pláč, ale taky úleva a omluva muzikantce. Jasně, že potom jí krásně šlo trefit naladění.

Konec vystoupení nakonec nebyl zcela naučený, ale věděla jsem, že čerpám z tak čerstvého prožitku, že to bude mít krásnou sílu. že to bude silný autentický prvek.

Nejsem nikdy oddělená – jsem spojená…

A přesně to jsem velmi silně cítila na akci. Jak jsem propojená s životadárným proudem. Jak jsme spojené my ženy mezi sebou.. Nejvíc jsem si užívala laskavou vzájemnost s vystupujícími kolegyněmi. Cítila jsem se, a snad poprvé až takto, jako naprostou nedílnou součástí této komunity. Fantasticky jsem si užila vystoupení, ženskou vzájemnost, podporu, nesoupeřící prostředí, pak u svého stolečku podepisování knih, setkání s klientkami a večer zas pizzu, povídání a spoustu smíchu s přítelkyněmi. V noci jsem dorazila do hotelu, celá nadšená z luxusního pokoje a možnosti si krásně odpočinout si napustila v koupelně vanu a říkala si, jo tohle je fakt boží. Takhle chci. 

Dojezd: Ve čtyři ráno jsem nemohla spát, plna neklidu a v pět jsem vyrazila ven. Chodila jsem jak blázen, nemohla se zastavit snad tři hodiny. Lužánecký park byl dokonalý, ale nakonec jsem došla až k Petrovu a zpět do Boby centra.

Cítila jsem v sobě obrovský přetlak. Nebyla jsem úplně uspokojená ze svého vystoupení, drtila a tlačila chuť, touha to dělat lépe. Chuť vystupovat. Brečela jsem, smála se, psala dojmy kamarádce herečce, prostě dost intenzivní bláznivý proces. Opět se ve mně otevřelo obrovské puzení tvořit, vystupovat a to určitou specifickou formou. Rodím ze sebe herečku a komika. Až doma mi došlo, jak obtížnou profesi jsem si vybrala. Bavit lidi? A chytře? S přesahem? No, není divu, že mi to dává zabrat…

V deset dopoledne jsem pak dorazila na after party vystupujících žen úplně vyřízená. Ušlá, unavená. Ale setkání s nimi mi udělalo tak dobře. Tady jsme na jedné lodi žen, které se nebojí jít s kůží na trh. Které taky dělají kroky do neznáma, někdy do obrovského neznáma. Je to tak fajn cítit. Všechny přítomné žijí svůj autentický život. Mnohé ještě mnohem svobodněji než já.

Nasávala jsem jejich esenci… a jen si potvrzovala, ano I já mohu.

Ano – já mohu úplně cokoliv – i třeba hrát.

Díky ženy, za to, že jste. 

Všechny….