Vinobraní

Zářijový víkend a poprvé v životě na Strážnickém vinobraní. Moc jsem nevěděla, co od toho očekávat, ale moji přátelé mě strhli svým nadšením. Těšila jsem se.

Příjezd do Strážnice. První kolečko ochutnávání burčáku mě trochu vyděsilo. „Tohle nemůžu ve zdraví přežít.“ Jejich„ Neboj, to jen hledáme ten nejlepší, skutečný burčák… pak teprve začneme pít…“ mě příliš neuklidnilo. Dostala jsem školení o tom, jaké odrůdy zrají jako první, jak chutná šťáva z hroznů, neboli burčák, který je v počátku, jak chutná burčák rozjetý, jak mohu cítit penicilin… jak chutná přešlý… ten tam vlastně ani nebyl.

Samozřejmě přišly mnohé teorie o zdravosti, například, že je ho třeba vypít tolik, kolik litrů krve máme… a podobně.
Přesunuli jsme se pod pódium na strážnickém náměstí. Postupně se začaly představovat vesnice se svými soubory. Tady má snad každá víska svůj soubor? Cimbálovku? Tanečníky? Copak tu zpívají úplně všichni? No asi jo. Předvádějí nejen písničky a tance, často má jejich vystoupení i vtipný děj.

Na pódiu se střídala jedna dědina za druhou… opět dostávám proškolení, jaký styl jsou dolňáci, jací horňáci… a strážničáci… po dvou hodinách urvu místo na lavičce a oddávám se víru cimbálovek, zpěvu a tance. Moje mysl i vědomí zaznamenává obrazy, moje tělo nasává krom burčáku střihové okamžiky.

• Chlapi v kroji… když se do svých hlasů pořádně opřou… když se chytnou kolem ramen… když zpívají a tančí s nadšením… fascinuje mě, že jsou rovní jako svíce…
• Ženy v kroji… tradice – svobodná prostovlasá a vdaná pod čepcem nebo v šátku… bez pocitu diskriminace… tradice, která jasně dává hranice… písně o mužích… rozpustilost u tance… společný ženský zpěv, vysoké tóny…
• Střídání ženského a mužského sborového zpěvu… společné tance.
• Přítelkyně vysvětlující zdejší tradice a její hrdost k domovině.
• Vrchol programu, slovenský soubor a jeho vášnivé strhující písně a tance.
• Roztleskané náměstí plné nadšených lidí… extatický vrchol večera…
• Otevřené dvory domů, kam se po skončení programu na náměstí přesunuly jednotlivé soubory, aby hrály dál do pozdních nebo ranních hodin.
• Cimbál… a všude housle… tady se snad rodí děti s houslemi u brady…?
• Malinkej klučina pod pódiem intuitivně napodobující cifrování…
• Předškolní holčička s houslemi a jednoduchými, čistými tóny…
• Starší dáma o berlích, sedící přede mnou, s nádherným hlasem…
• Větší kluk zdatně napodobující cifrování…
• Stařík u stolu s hlasem jako zvon…
• Vůně a chuť burčáku… hrozno, slunce…
• Přezkoušení přítelkyně, zda vím, že horňáci nepoužívají „ř“
• Fantastické houslové sólo ve dvoře…
• „Unavená“ dívka v kroji chytající se nás kolem ramen s prosbou, že si potřebuje sednout. Její důvěra, že se o ni postaráme, mě opravdu dojala.
• Rozjaření muzikanti, promíchaní z různých kapel, v průjezdu, záchvat smíchu cimbalisty… a pak jeho neuvěřitelně rychlé sólo…
• Slejvák… a mokro v botách…
• Objetí od cizího mladíka…
• Ranní kalíšek burčáku…
• Babinec v kuchyni a životní moudra na téma chlapů… smích…

Má uvědomění: tento kraj má neskutečný dar… moc si přeju, ať si ho pěstuje a chrání… generace po generaci si předávají písně. Vztah k muzice… zpívají téměř všichni… tito lidé mají zdravý kořínek, otevřené srdce… většina děcek nějak projde soubory; jistě, zaslechla jsem i zákulisní trable… ale cítím, že je to možnost, kde se setkávají chlapi s chlapama… nedělá jim problém se obejmout… (kde tohle v běžném světě vidíte – politiku nepočítám), muži umí chytit ženu… ženy, které v jednu chvíli respektují muže, a v druhé jsou jako síla, která je totálně svá… vnímám mnoho dobrého – co jde pod touto kulturou… tradice… setkávání různých generací… předávání si životních zkušeností… pospolitost a soudržnost lidí… setkávání se ve skupinách… dalo by se říct v komunitách…

Možná si to ti mladí neuvědomují, ale s touto tradicí získávají mnoho… mnoho z toho, co se dnes ve městech učí v sebepoznávacích seminářích… Setkala jsem se i s některými vysvětleními, jak je zde pojatá víra… například jak probíhá svatba… že nejdřív děti žádají jednotlivě svoji matku a otce za odpuštění… a že poté jdou prosit o požehnání… navázat vztah k novým rodičům… v těch rituálech jsem cítila hlubokou moudrost…

Vždyť tohle já dělám při terapiích s lidmi… Jistěže ta tradice nezaručuje postoj jednotlivců. Jako mladá bych se jí možná smála. Jako zralejší už vnímám jinak. Jako terapeut úplně jinak.

Jsem dojatá. Hluboce poctěná. Jižní Morava mě dostala. Jsem protknutá sluncem… vínem, láskou ze zpěvu… vášní z tance… a respektem k tradici a víře.

…ještě nesmím zapomenout… burčák na cestu domů, aby hladina ozdravné látky ihned neklesla.