Úhel pohledu – smrt

Vyslovila jsem tu přesvědčení, že nečekaná smrt v rodině či přítomnost anorektického nebo jinak drogově závislého člena v rodině je dar.

Reakce diskutujících mě inspirovaly k tomu, se tohoto tématu znovu dotknout.
Ano, zdá se to nepochopitelné, zdá se to bláznivé až ulítlé. Přesto si za tím stojím. Pravdou je, že tyto dary nejsme většinou schopni vidět v přítomnosti. Ve chvílích, kdy to zažíváme, kdy se to stane. V ten moment jsme vtaženi bolestí, strachem i zoufalstvím. Je to přirozené.
Mám moc ráda přísloví: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“

Je to jen náš úhel pohledu, jak se na věci díváme, co si z které situace vezmeme. Přijde nečekaná výpověď z práce… v tu chvíli jsem v šoku, mám strach, jak to zvládnu, jak se uživím.… mám vztek… to je naprosto přirozené. Ale vím já v tu chvíli, jestli to s odstupem času nebylo to nejlepší, co mě mohlo potkat? Díky tomu jsem se třeba postavila na vlastní nohy, založila svoji firmu nebo dostala daleko lepší nabídku práce. Velmi často se to tak děje. Samozřejmě toto jsou přelomové okamžiky. Každý dostáváme to, co si neseme v sobě, uvnitř sebe. Takže pokud jsem totálně plná strachu, a nevěřím, že by to mohlo být dobré, tak se možná nic takového nestane a já budu živořit na úřadu práce. Proto se vyplatí na sobě pracovat.

S nemocemi i se smrtí to není jinak. Každá nemoc nám dává nějakou informaci. Každá má svoji duchovní příčinu. Což je možné zjistit třeba z práce R. Dahlkeho, což je uznávaný letitý německý psycholog. Stojí za ním 30 let praxe. Smrt či nemoc v rodině zasáhne každého. V tu chvíli máme možnost si mnohé uvědomit. Možná i změnit svůj přístup k životu.

Mám k tomu jeden osobní postřeh. Vyrůstala jsem na vesnici, vychovala jsem tam i své děti. Když moje mladší dcera prožívala velmi emotivně náhlý odchod své kamarádky, uvědomila jsem si jeden fakt. Naše vesnice měla pouhých 500 obyvatel. A každá generace v tom našem okruhu, řekněme 10 km, zažila aspoň jednu tragickou smrt. Vždycky to byl někdo mladý, někdo hodně oblíbený, krásný. Přišlo mi to zvláštní, v tak malém okruhu a děje se to „pravidelně“?

A pak jsem pochopila, že tyhle věci se dějí pro ty, kteří zůstanou. Jako když na sebe ten človíček vzal nějaký úkol. Vždy to velmi zatřáslo s pozůstalými, vzbudilo to obrovskou vlnu emocí a soucitu. Každá taková událost se dotkla tolika srdcí. Ano, někdy potřebujeme zažít tu bolest, abychom nezapomněli, abychom se nenechali ukolébat. Jako když nás to má probrat, zaklepat s námi a připomenout nám, o čem ve skutečnosti život je.

Ano, je důležité a potřebné si prožít zármutek, bolest, strach.
A pak máme na výběr. Buď budu litovat toho, co se stalo, a nepochopím nic. Je to uvíznutí v minulosti, která už není. Nebo mohu přijmout situaci, tak jak je, bez hodnocení. A možná si časem mohu uvědomit, že mě ta nejtěžší situace, kdy jsem byla totálně na dně, velmi posílila. Že mi neskutečně pomohla, abych dokázala plněji žít svůj život. Abych se začala třeba věnovat podstatnějším věcem než dřív.

Osobně mám zkušenost s násilným fyzickým loupežným přepadením. Myslíte, že bych ho v ten moment hodnotila jako dar? Ne, stoprocentně bych někoho, kdo by mi toto řekl, poslala někam… myslela bych si, že se zbláznil. A přesto s odstupem několika let jsem tak vděčná za tuhle situaci. Pomohla mi nastartovat život, osamostatnit se, díky ní jsem napsala první veřejný článek, který dokonce způsobil v takové zkostnatělé mašinérii jako je pošta, pozitivní změnu.

Přesně podle rčení: „Co nás nezabije, to nás posílí.“ Smrt je nutná, aby se mohlo zrodit něco nového. A nemusí to být něčí fyzická smrt, někdy stačí, když máme pohřbít naše omezené myšlení. To také někdy řádně bolí.
Jsem ráda vděčná… ráda hledám na všem to dobré, je to moje přirozenost. K čemu mi je lítost, nářek, když mohu obrátit svoji pozornost k tomu, co mi daná situace přinesla dobrého? Co mě naučila?
Že to nejde úplně hned, je jasné. Někdy chvilka, někdy déle, ale tento pohled na život mi přijde smysluplný. Pro mě ano.