Učení, mučení, nebo taky radost?

Nevím, proč jsem si kdy myslela, že umím mluvit. Hodiny herectví mě vyvádějí z omylu tak rychle, že ani moje ego nestačí zareagovat. 

Musím se tomu fakt smát – často lidem říkávám – že tam kde mají největší dar, tak mají i největší učení.

U sebe jsem si myslela, že pro mě je největší učení umět mlčet.  Ale ono ne – nalézám toho k učení hodně i se schopností mluvit, vnímat každé vyřčené slovo, naplnit ho obsahem, správnou sílou hlasu, intonací  i barvou.

Začala jsem tedy s hodinami herectví a mluveného projevu u herečky Jitky Osičky, když jsem se sama pokoušela stvořit postavu Julie Magďákové a pořád se mi nelíbilo, co z toho leze. Bylo to utahané, pořád ve stejném stylu, až jsem z toho byla nešťastná.

Velmi rychle mi došlo, že to, co chci umět – je skutečný herecký kumšt, že o nic jiného nemám zájem. 

Během hodin výuky jsem s úžasem zjistila, že je to absolutní sebepoznání. 

Vau, to jsem si spíš myslela, že ve svém věku budu sedět a meditovat někde u nějakého gurua, a místo toho mě posadily na zadek online hodiny s mladou herečkou.

Tak proč ne, život má smysl pro humor, a já mám evidentně s humorem víc žít.

Baví mě na to vše – kontakt s tělem, umění s dechem, umění ovládání emocí  – mít dostupné vše, ale ničím  se nenechat ovládat, naopak, já ovládám. Umění práce s hlasem – vůbec se naučit mluvit, číst tak, aby každé slovo mělo svou váhu. 

Přesněji – jsem tak pevná v sobě, že ač uvnitř mám živou emoci, nemusím se ani pitvořit, ani mávat rukama, ale mohu vložit emoci do barvy, tónu a síly hlasu. Vědět, co dělám, umět to použít přesně tak, jak chci. Vau. Sakra – to je fakt vyšší dívčí. Roky jsme se snažila hlavně se uvolnit a teď tohle. Nepodléhat ani svému uvolnění, žádné své energii, ani emoci.

To ještě neumím, ale blížím se. Chce to praxi…

Hodiny beru už rok a i když cítím posuny, tak i pocit, že nic nevím a nic neumím. Doufám v to, že je to noc před úsvitem. 

Prostě umělecký porod.

Do toho jsem se začetla do životopisu Charlieho Chaplina, který mě úplně fascinuje. Zamilovala jsem do té knihy i do jeho cesty. Jeho styl uvažování mi je velmi blízký – nevzdával se. Tak moc mi nyní pomáhá jeho příběh právě v tom, abych svůj herecký směr nezatratila, protože někdy si tak říkám, sakra, proč? Proč já sr tady tak morduju, kdžy bych si klidně mohla žít v klidu a dělat to, co už umím?

On se taky nevzdal, zažil neúspěchy, zklamání, trvalo to nějaké roky, než našel svou formu a než našel Tuláka. Měl tendence se stále zlepšovat, i své filmy, vedl je ke společenským tématům a tohle všechno je to, po čem toužím i já. Přes příběh, chytrý humor, přinášet svou vizi lepšího světa. Myslím to vážně, dýchám pro to.

No, někdy spíš možná ani nemohu dýchat, jaký tlak v sobě na tento projev, jeho nalezení cítím. Musím si vědomě připomínat – nelpi na ničem, víš houby, zda je to tvá cesta, ale stejně mě to tam pudí. Fascinuje mě to objevování svých nových možností. Těžko vysvětlit někomu, kdo nic takového nezažil. Musím se o to pokusit, i když by z toho nic nebylo. I když vždycky z toho něco bude, minimálně se naučím lépe mluvit, dýchat a ovládat své emoce.

Páni, je toho tolik- co se mohu naučit. děsivé, i lákavé, šílené… 

Ještě že to miluju

Protože musíš to milovat, abys ustála neúspěchy, šlápnutí vedle, trapné chvíle, odsouzení, opovržení nebo výsměch. Ale i úspěch. To, že třeba druhého zasáhneš. To, že tě budou milovat jen pro tu jednu tvář. 

To vše mě/tě může potkat – když děláš to, co miluješ a necháš se životem vést. 

Chceš zažít samu sebe, najít svůj směr  a umět čelit tomu, co cítíš?

Přidej se na Letní camp