Svoboda nebo ochrana? Dilema, které řešíme všichni.

Nedávný příběh s kočkou, kdy jsem řešila, zda ji vzít dovnitř nebo ne, mě dovedl k hlubšímu zamyšlení. Málem jsem podlehla své lítosti, abych si pak uvědomila, že je to právě jen moje lítost – která se kočky vlastně vůbec netýká.

V dnešní době se strašně moc ujíždí na přehnané ochraně v čemkoliv, což nás paradoxně vede spíš nebezpečně než bezpečně.

Přestáváme vnímat realitu a příliš se spoléháme na ochrany všeho druhu.

U naší kočky jsem si zažila, že když pustím své domněnky o tom, jak to bude sama venku zvládat, když je tak kontaktní, když jsem pustila „řešení“ dopředu, tak se ulevilo nejen mně, ale paradoxně se uvolnila i kočka. Začala venku víc řádit, hrát si, a dostávat se do domu se najednou stalo jen symbolickou a zvědavou hrou.

A já si v sobě uvědomila stejný princip s naším „dědou“. Můj nevlastní otec stárne, stejně jako má mamka, už překročili osmdesátku.

Děda se teď horší, my s mamkou se chystáme do lázní a ve mně začala vířit otázka: „Můžeme ho ještě samotného nechat doma?“ Nedávno měl úraz a přivolaná lékařka vynadala mé mamce, jak to, že ho „pouští“ na cesty vlakem samotného. Mamině to vyrazilo dech. Dokud může, je přece svobodný, proč by mu měla něco zakazovat? Navíc by ji ani neposlechl, je svéprávný.

Naštěstí jejich obvodní lékař má jiný přístup: „Proč ho omezovat? Stejně konec někdy nějak přijít musí…“. Naše kočka mi připomněla, že nemá smysl předvídat dopředu a rozhodovat za někoho. Kdybych jí v zimě viděla, že trpí, tak se samozřejmě postarám o to, co potřebuje.

Když si uvědomím situaci s dědou, proč bych měla předjímat, že se mu něco stane?

Je to stejné. Pokud se něco stane, budeme reagovat, ale do té doby mu necháme jeho důstojnost a svébytnost.

Ano, jeho demence se horší. Je třeba vnímat a reagovat na změny. Ale stejně se nelze na vše připravit. Je to velmi zajímavé téma, jak moc ochraňovat druhé?

Za mě, čím déle nezasahujeme, tím lépe. Ale samozřejmě je třeba vnímat. Ponechat druhým co nejdéle samostatnost, i když něco hrozí, není o nich, je to o nás, zda si to ustojíme.

U stárnoucích rodičů je to téma do pranice. Ale musím říct, že s maximální svobodou souzním.

Člověk se ovšem také musí umět vypořádat s tím, aby nepropadl pocitům viny, když se něco stane.

Abychom dokázali přijímat smrt jako přirozenou cestu.

Tak moc nyní chráníme a opatrujeme, je to trochu mor dnešní doby.

Možná bychom si měli, než začneme ochraňovat, sami položit otázku: „Chceme jednou skončit v bezpečí LDN jako ležáci na lůžku, nebo žít do posledního momentu?“

Jasně, jsou různé situace. Někdy už to nejde jinak než zabezpečit místo v nějakém zařízení, protože ne vždy je možné se o někoho postarat doma. Chci vyjádřit, že nic není špatně. Tady neexistuje žádný dokonalý model.

Vždy se musíme řídit tím, jak to je, jakou máme kapacitu a možnosti.

Někdy, a proto jsem napsala tento text, to prostě necháváme jít přirozenou cestou, dokud to aspoň trochu jde.

Ale, musíme umět čelit svým vlastním pocitům… Vzít za ně zodpovědnost a to učím i ve svých kurzech.