Šamanská cesta

Naprosto spontánně jsem po návštěvě jednoho ženského kruhu napsala Monice Michael. Žena, momentálně žijící ve Francii, šamanka a vzhledem indiánka mě přitahovala od prvního setkání. „Hrozně moc tě cítím.“ Slovo dalo slovo a já dostala pozvání, abych přijela. Naskytla se i šikovná možnost, jak to brzy pohodlně provést. Využila jsem jí.

Tento rok žiji v bytě v Brně a možnost pobýt dva týdny venku, ve francouzských Pyrenejích, mě nadchla. První dny jsem chodila s očima navrch hlavy, všude, kam jsem pohlédla, byla jen zeleň, kopce – nádhera. Překvapilo mě, že necítím nic, jen klid. Měla jsem dojem, že nedokážu najednou tolik krásy ani vstřebat, že moje srdce je nedostatečné. To se během dní uvolňovalo. Totálně se otevřelo jedno ráno, kdy jsem se v holinách vyškrabala na skálu nad la Val Dieu. Slunce kreslilo přenádherné obrazy, prodíralo se mezi mraky. Seděla jsem na vrcholku a začala zpívat. Nejdřív potichu a pak čím dál hlasitěji. Zpívala jsem a totálně se propojila s celou krajinou. Se zemí jako takovou, i s lidskými výtvory, které jsem odtud byla schopná vidět. Cítila jsem se součástí všeho. Celý svůj pobyt jsem byla naladěná hlavně na Moniku. To, že byli přítomní ještě dva muži, mě nijak nerušilo. Vnímala jsem její nálady, a to, že jsem bydlela v jejím soukromém prostoru, mě vedlo k citlivosti, abych nenarušovala její prostor a přitom si dovolila naplno prožít ten svůj. Celý pobyt vypadal vlastně nenápadně. Hodně jsme byly spolu, mluvily a jindy jsme prostě jen byly na různých silných místech nebo společně pracovaly. Otevřela jsem se jí a ona zase mně. Témata, o kterých jsme debatily, byla zpočátku spojená s mou prací, s mým původním zadáním na tuto cestu, a pak se nám i díky společnému spolužití, otevřela další. Všechna slova navazovala a zapadala. Tím, jak pracuji se sebedestrukčními programy, se nám během menstruace dobře hovořilo o ženské vnitřní měsíční destrukci, o tom, jak ji uchopit. Mnoho času jsme pracovaly na zahradě, vytrhávaly malinové trní a u toho přemítaly nad různým vnímáním vnitřního prostoru a také nad potřebou bytí s partnerem. Partnerské otázky se nám tématy prolínaly. Nádherné chvíle jsem zažila na různých místech. Načasování, kdy jsme je navštívily, bylo dokonalé. Pracovalo v nás určité téma- zajely jsme k vodě a zažily nádherný spontánní rituál. Jiné téma – strom života.

To, co celou dobu probíhalo, bylo živé žití přítomnosti. Pro mě bylo velkým darem, když mi Monika při vytváření „programu“ pokládala otázku – „Jak to cítíš ty?“ Nutila mě se podívat do sebe a nacítit si, co a jak chci já. Pro mě je toto velký dar, protože coby ryba jsem tak báječně přizpůsobivá, že se mi stává, že nestihnu zaznamenat svoje vnitřní ano – ne. Osobně již hodně tímto stylem žiju, několikrát se během dne zastavuji a znova se rozhoduji a podle vnitřního pocitu vybírám, čím se budu zabývat. Ale je to jiné, když žiji sama a nikdo mě neovlivňuje. Mimo jiné jsem o Moniky absolvovala i jaterní kůru, která jejím přístupem: „Běž do přírody a buď se svými játry,“ získala úplně jiný rozměr. Naladila jsem se a požádala svoje játra, ať mě vezmou na cestu, ať se stanu jimy, abych mohla jasně poznat, co v nich je. Jejda – to jsem se vařila vzteky, odporem a zlobou. To byl výlet.:-)

Celou dobu jsem dostávala informace, nový pohled na to, jak lze nakupovat, vařit, vnímat rostliny, byliny, ptáky. Setkání se sovími křídly, se živými supy – jsou pro mě tak posvátná, že o tom nemohu ani psát. Nemohu ani popisovat svoje niterné stavy, kdy ze mě tryskaly slzy. Zrovna tak nevysvětlím svoji fascinaci posvátnou horou Bugaráž, která během těch rozehrála stovky různých obrazů. Viděla jsem ji tak jasnou, že byly vidět kameny, pak zase zahalenou v oblaku, jako když vršek hory někam odlétl, viděla jsem kolem jejího vršku zuřit bouři a létat blesky, viděla jsem nad v ní noci padat zářivou hvězdu. Mystická hora, jejíž úpatí mi překvapivě připomínalo úpatí Trosek, moji domovinu.

Během pár dní ve francouzských Pyrenejích jsem zažila, že z mého obličeje slézá další maska. Jakási vrstva, která mi bránila naplno prožívat radost. Můj obličej a vyzařování se opět změnilo. Někteří mí blízcí jen kroutí hlavou, nad mými fyzickými proměnami.

Hned po návratu jsem se dotkla hlubokých témat a to tak, že jsem se celá svědivě osypala. Našla jsem, že mám v sobě nevědomou úroveň automatického souhlasu, a zjistila, jak moc je pro mě těžké rozpoznat vnitřní jemný a hluboce uložený nesouhlas. Dokonce mi bylo zviditelněno, že v momentě ohrožení vysílám energetický útok, který nejsem vůbec schopná cítit. Byla jsem v šoku. Tento šok prozření mi pracuje s játry, s ledvinami, a na kůži mi od prsou šla vyrážka. Jako hvězdice po drahách.

Další hodně zajímavé téma bylo strach ze ztráty kontroly. Během posledních dnů pobytu jsem měla možnost zažít svoji cestu lesem, kterou jedinou dokážu samostatně popsat v dalším článku.

Včera, když jsem začala psát tento text, jsem měla zajímavý den, kdy mi došly ještě další souvislosti. Nejdřív jsem se otrávila jídlem. Nezastavilo mě od snědení ani to, že jsem nečekaně spontánně k jídlu čuchla. Můj mozek to vyhodnotil jako Ok. Poté jsem spadla autem jedním kolem z mostku, i když mi před rozjezdem bliklo, ať se jdu podívat, jestli tam není díra. Došlo mi, že mi již není tolerováno sebemenší ignorování mé intuice. Během dne jsem zažila několik dalších hodně jemných vjemů, kde jsem měla možnost vidět, buď že jsem v synchronicitě, nebo ne. Mám pocit, že začínám znova. Jsem v další vrstvě. Dostávám informace, že stále příliš používám mozek. Takže jdu hlouběji a intenzivněji do těla. Opět informace, že mám zpomalit – jinak nedokážu ty jemné vjemy vnímat. Naslouchat tělu i svému vnitřnímu hlasu. Nyní vím, že nepotřebuji rozumět a chápat, a přesto se mám dle svých reakcí řídit. Viz čuchnutí k jídlu. Mám být neustále vnímavá, pozorná a to znamená v přítomnosti. A reagovat a konat pružně dle toho, jak jsem vedena intuicí. Nehodnotit, jak šíleně to vypadá. Z pohledu druhých jsem už hodně svobodná bytost a já mám teď paradoxně pocit, že jsem na úplném začátku. Znovu opouštím sebedrobnější nepravdy, a mlžení, kdy mi bylo žinantní říct třeba svůj pravý záměr telefonátu a podobně. Situace, kterou jsem myslela, že už vůbec nedělám. Odhaluji u sebe ty nejjemnější kousky manipulace, které jsem používala. Je to pěkná čistka.

Monice děkuji za nádherné a silné dny, které toto spustily. Za ženskou pospolitost a sdílení, které miluji. Za inspiraci k vaření a tvoření s vibrací kundalini. Za její pozvání, čas a pozornost.

Sobě děkuji za to, že jsem se na tuto cestu vydala.