Rozchody – zátěže minulých vztahů

Rozchody – téma, které mnozí z nás dobře znají. Nedávno jsem zjistila svůj omyl. Vždycky jsem si říkala, že je velký rozdíl v tom, když někdo opouští a někdo je opuštěn a myslela jsem si, že když jsem rozchod iniciovala, odhodlávala se k němu… tak mám už vše zpracované. Že i tak jsem některé záležitosti vytěsnila… jsem objevila na počátku dalšího vztahu.
Ano, zcela určitě má jiné postavení ten, kdo rozchod aktivuje… Nějaký čas v něm rozhodnutí zraje… oplakává, trápí se, bojí se, jestli nedělá chybu, pak sebere odvahu, postaví se svým strachům, převezme zodpovědnost za své rozhodnutí… takže má před druhým určitý předstih.
Ten, který je opouštěn… nemá na výběr… často je postaven před hotovou věc. Není to jednoduché a vždycky to bolí.
Rozchod prověří všechny vaše schopnosti. Jak tohle strávit?

Chce to čas, ochota komunikovat také pomáhá… ale ne vždy je možná.

I když jste vystaveni šoku rozchodu, lze z něj získat i mnoho dobrého. Konec je vždy začátkem něčeho nového… že to nechcete? Koho to zajímá? Život se vás neptá. Je to prostě tady. Je to výzva, možnost. Každý si zaslouží žít s tím, kdo s ním žít chce. Nikoho nemůžete přinutit násilím, aby vás miloval, aby s vámi byl. A vy toho můžete využít a položit si několik moc dobrých otázek, které vám pomohou k pochopení celé situace, a hlavně se z jejich odpovědí můžete poučit do dalšího vztahu. „Co mě to má naučit? Neopakuje se mi nějaká situace? Je tu něco, co jsem přehlídl? Nechtěl vidět? Čeho se nejvíce bojím? Co přesně mě bolí? Nepochází ta bolest z dřívějška?“ Je to možnost potkat se sám se sebou. Naučit se být šťastný sám – od sebe, pro sebe, bez účasti někoho dalšího. To je kvalita, která vás podrží celý život. Už nebudete žebrákem žadonícím o lásku, ale plnou nádobou, která přitáhne podobně naplněného partnera. Můžete se podívat zpět na váš vztah – zda jste něco nepřehlédli, neignorovali, nepodcenili, nevytěsnili… chce to ovšem totální upřímnost k sobě. Obviňování sebe nebo druhého vám nijak nepomůže. Není k ničemu. Nebude vám lépe. A hlavně tím nezískáte cenné zkušenosti pro další vztah. Ano, každý toužíme najít toho jediného pravého a žít s ním šťastně až do smrti. Vyrostli jsme na pohádkách. Jenže pohádky končí… žili, byli spolu šťastně až do smrti… ale nikde se neříká, jak to udělali?

Vztah chce pozornost, výživu a komunikaci. Lásku je třeba opečovávat.
Rozchod bolí obě strany. Když něco končí… když zemřou naše naděje, je čas truchlit. Oplakat a procítit všechny bolesti spojené se smrtí vztahu… dali jsme mu tolik času, energie, nadějí, tužeb… čas smrti je prostě takový – bolí to a je to cítit až do morku kostí, srdce… slzy tečou… někdy se vyvalí z hlubin vztek…
Projevy možné agresivity… ať už netrpělivost odcházejícího, nebo zhrzenost opouštěného… To vše se může objevit. Akce vždy vyvolá reakci… Čím více dokážete zachovat klid a nenaskočíte na reakci, nebudete podporovat a rozvíjet házení špíny a agresi, tím rychleji přejde. Výjimky existují vždy a ve všem.

Projít bolestí a nezavřít se, neschovat se do bezpečné ulity, není úplně jednoduché. Každý rozchod může zesílit naše obranné valy. A to, i když jsme ho sami aktivovali. Aniž tušíme, táhneme si své minulé zkušenosti s sebou, třeba i v tom smyslu, že se více bojíme někoho dalšího zranit.
To, že na bývalého nemyslíte, ani si na něj nevzpomenete, neznamená, že jste rozchod skutečně dobře strávili. Když vytěsníme bolest, zklamání… abychom dokázali odejít, abychom přežili šok z odchodu partnera… když to vytěsníme (což zčásti děláme vždy), neznamená to, že to v nás není. Naopak. Někde v nevědomí to čeká na situaci, kterou nám nový partner připomene… a my pak reagujeme neadekvátně… Jako když spustíme starý záznam. Toto je třeba na počátku nových vztahů dobře rozeznávat a uvolňovat, abychom nenesli své zátěže a bolístky dál a dál. Děje se to vcelku běžně. Je to úplně stejný princip, jako když si táhneme vytěsněné, nestrávené situace z dětství.
Bohužel je to tak, že nejvíc nám mohou ublížit ti nejbližší… ti, kterým bezmezně věříme, kterým se otevřeme.
Slova jako: „Jsou mi volní… je mi volný… je mi to jedno… kašlu na ni…“ ukazují spíše na obranné zatvrdnutí než na zpracovanou a strávenou situaci.

Protože je normální cítit. Něco cítit. Láska neumírá tak snadno. Někdy neumře nikdy. Mohu milovat… bez nároků… jistě, rozchody a konce bolí, časem se bolest promění v tiché přijetí, že vše bylo tak, jak bylo. Byla to prostě část vašeho života.

Milovat vám nikdo nemůže zabránit. Když ale po rozchodu zavřete svoje srdce, nejvíce tím ublížíte sami sobě. Jistě, můžete být znovu zraněni… Ale copak lze milovat jen napůl? Milovat, skutečně milovat znamená – otevřít se… a dovolit, aby vyšly všechny bolesti…

Nebojme se jich – srdce je mocné… Zvládne to. My to zvládneme.