Prozření

V noci mě vzbudil Nov.
Prozření. Jasné, striktní, jak blýsknutí samurajského meče. Uviděla jsem, kde jsem se neslyšela, kde jsem ignorovala to, co cítím. Nejdříve přišla velká zlost, že jsem se „neprávem“ dostala do situace, kterou nyní musím řešit. Pak se zlost otočila proti mně samotné. Proč jsem nedokázala reagovat, proč jsem si nevěřila natolik, abych se této situaci vyhnula? Proč jsem se dobrovolně ohrozila?
Nemohu to nikomu vyčítat.
Dokonce ani sobě ne.
Ležela jsem v tichu noci a poslouchala svoje srdce. Bylo otevřené a klidné.
Věnovala jsem mu celou svou pozornost.

Zářilo… radovalo se, že ho vnímám.
V tuto noc, v době Novoluní jsem učinila závazek – slib. Slib sama sobě, že si už vždy budu důvěřovat. Že vždy upřednostním sebe, že nemám věřit slovům, ale vnímat skutečnost. Vždy. Protože za svůj život jsem plně zodpovědná jen já. Pokud dám na slova, za kterými nestojí souhlasné činy, tak se stávám loutkou v rukách druhých. Dovoluji to.
Přijetí zodpovědnosti za svůj vklad v celé situaci, za svoji ignoraci a pohodlnost, naivitu a ochotu věřit víc druhým než sobě samotné, posílilo moje srdce.
Cítím bod zlomu. Počátek. Rozhostilo se ve mně nové vědomí sebe. Cítím v sobě laskavé rozhodnutí – vím, čemu v sobě mám naslouchat a co podporovat. Čemu mám dát důležitost a to před vším ostatním.

Cítím v sobě klid a lásku. Obrovskou lásku, která proudí celým mým tělem i vědomím. Jsem.