Proč náš vztah vždycky musím táhnout já?

Copak to musím pořád táhnout já?

Jenže, když se na to vykašlu já, všechno půjde do kopru… (myšleno náš vztah).

A přitom bych už byla ráda, aby něco udělal i ON, aby se začal taky trochu snažit.

Musím já?

Nemusíš a přesto musíš. Proč? Protože ty jsi ta, která to vidí, která si to „něco“ uvědomuje a která to chce mít jinak. Tím pádem je jasné, že aktivita je na tobě. Obrovsky ale pomáhá uvolnit na sebe tlak, že něco musím. Ve skutečnosti nemusím. Mohu si ale přiznat, že chci. Tady bych se víc, než se zabývat druhým, proč se on jen veze, zabývala tím, jak v sobě uvolnit tlak. Tedy, přijala bych zodpovědnost za své pocity. Hlavně bych se dostávala z pocitu, že musím, že ZAS já musím z té tíže povinnosti. Hledala bych lehčí postoj. Když si něco uvědomuji, tak na to pochopitelně reaguji. Dělám to proto, že mi to dává smysl, že je to můj autentický projev. Ne proto, abych něco získala, přesvědčila druhého, ale jen čistě proto, že to tak cítím a dává mi to smysl. Pak dělám, co je třeba tehdy, kdy je to třeba a neřeším, co nemusím. Jsem s tím v pohodě a v uvolnění. 

Někdy ale přichází myšlenka, že …

Když se na to vykašlu, tak… se něco hrozného stane, tak náš vztah zahyne, tak všechno skončí, určitě se rozejdeme.

Tohle již stojí za větší prověření. Možná se jednou rozejdete, možná ne. Pokud neustále dotuješ vztah vztah svou vlastní energií, není to dlouhodobě udržitelné a bereš tím prostor druhému, aby i on mohl přispět.

Vykašlat se na vztah úplně nemusíme, ale tato věta skrývá strach ze ztráty kontroly. Co se stane, když to pustím? Je to trochu jak s jídlem. Co když se jídla nebudu bát? Musím držet kontrolu, dietu, režim, jinak bych se vykašlala na to, co, kdy a kolik jím, a tím bych zákonitě přibrala. Zlatý střed je ale v místě zdravého balancu. Nemusím být pod kontrolou, ale vnímám a reaguji, jak mé tělo potřebuje.

Strach ze ztráty kontroly ve vztahu dělá to, že všechno moc řešíme, a bereme tím druhému možnost dospět. V této větě jako bychom na sebe braly zodpovědnost i za toho druhého a to rozhodně dělat nemusíme. Dokonce, když to uděláme, tak ho tím zbavujeme sil a schopnosti si to vzít za své.

Za co je třeba převzít zodpovědnost, je náš vlastní strach. Čeho se vlastně bojím? Že může přijít změna? Bojím se života jako takového? Možné změny, odchodu, rozchodu…? Co se stane, když bych to pustila? Co když se rozejdeme? Co když budu sama? Strach ale tyhle věci spíš přivolává, než aby jim nějak zabránil.

U jídla by to bylo: „Co kdybych přibrala? Co kdybych se pustila ze řetězu a začala jíst přehnaně? Raději to držím.“

Jenže ze strachu nevznikají úplně dobré věci. když máme strach, snažíme tak nějak o trochu víc, než je zdrávo. Raději se trochu potlačíme, místo abychom se pravdivě projevily, případně se učily své reakce kultivovat.

Nemusíme se mlátit ze stranu na stranu. Vykašlat se na to nechceme, ani nemusíme. Nemusíme ale ani držet neživou kontrolu. Místo toho pěstujeme laskavou bdělost.

To znamená, že zvyšujeme své vědomí, všímáme si toho ,co se děje, hledáme jak reagovat, když se nám něco nezdá a uvolňujeme se stále do přítomnosti. Toto se lze naučit. Předávám to ve všech svých kurzech – na vztahy máš hlavně Průvodce bouřemi vztahů.

Zajímá tě téma?

Podívej se na webinář zdarma: Proč ti nejde ve vztahu nic změnit?