Příběh o pomíjivosti, aneb jak jsem oplakala kočku.

Náš příběh s kočičkou, která si nás před dvěma měsíci adoptovala, nebyl dlouhý.

Včera jsme ji pohřbili. Srazilo ji auto přímo před našimi vrátky. Byla mrtvá na místě, rána do hlavy, tak věřím, že moc netrpěla.

Seděla jsem u ní, dokud tělíčko nevychladlo a brečela, loučila se. Od začátku jsem cítila, že ji máme na chvíli, ale že až tak na krátko, na to se nikdy nejde připravit.

Pak jsme ji společně s mužem pohřbili a jeli na kolo a vykoupat se, voda v rybníce byla laskavá a útěšná. Večer jsme se u piva bavili o tom, co všechno nám ta kočina za tu chvíli přinesla.

Tento příběh netrval dlouho, ale mě osobně přinesl několik důležitých momentů s přesahem

Ca před dvěma měsíci z ničeho nic se u nás objevila kočka. Běžně přes naši zahradu nějaké kočky procházejí, v sousedství jich žije poměrně dost.

Pořád se kolem nás motala a přibližovala se, mňoukala, až jsem ji jednou pohladila.

Od té chvíle se už od nás nehla, i když jsme ji celé 3 týdny nekrmili, a právě čekali, zda zase odejde, zdálo se, že hladová není, že buď si uloví nebo někde žere.

Nejprve jsem si myslela, že je od sousedů, dokud jsem jednou tuto kočku neměla u nohou na terase a na zahradě mi přešla další, na první pohled téměř stejná. Šla jsem zazvonit na sousedy s dotazem, kolik že mají takových koček a zjistila, že sice mají tři, ale tuto jen jednu a že asi bude z nějakých vyhozených koťat, že se tady v okolí těchto podobných koček objevilo víc. Oni ji přijali, když ji jejich malamutí slečna na jaře přinesla v hubě domů jako nalezence, jako kotě.

Takže vyhozené kotě, které hledá domov? Sakra.

Měla jsme před sebou otázku, jak se k tomu postavit, probírali jsme možnosti s mužem a byla jsem moc ráda, že s mým řešením souhlasil.

To byl můj první AHA moment – zásadní chvíle, kterou jsem v sobě ucítila.

Měla jsem na výběr, buď ji vyhnat, ignorovat ji nebo ji přijmout.

V jednu chvíli jsem si uvědomila, že musím přijmout zodpovědnost za to, že jsem ji už pozvala – tím, že jsem si ji přivolala a pohladila. Musím za to přijmout zodpovědnost a postavit se tomu čelem.

Půjčila jsem si přepravku od sousedů a vzala milou kočku na veterinu, ať ji prohlídnou. Můj plán byl, že ji dám do kupy, nechám vykastrovat, odčervit (kotě sousedů mělo v uších i svrab). Zkrátka, že jí dám do kupy a pokusím se ji nabídnout někomu domů, protože mi přišla hodně přítulná a já prostě uvnitř domu kočku nechci. Maximálně bychom ji mohli mít venku, což by krásně šlo, protože máme i stodolu, půdu, kam se dostane, až na to, že na půdě žije kuna a to není úplně ok.

Ovšem na veterině jsem s údivem zjistila, že kočka je sice mladá, ale není kotě, a že už je dokonce i vykastrovaná a jinak v dobré kondici.

Tím padly moje plány ji někomu nabídnout. Nějak mi to přišlo divné nabídnout cizí kočku.
Měli jsme s mužem dvě teorie, odkud se k nám mohla dostat, ale ani jednu nemáme potvrzenou.

Tak jo, máme kočku, koupila jsem žrádlo a na terase ji udělala pelech.

Kočička se uklidnila a přestala neustále mňoukat. Dovnitř občas nakoukla, nebo vběhla, ale jinak úplně v pohodě respektovala to, že tam nesmí.

A my si začali zvykat. Oba jsme se více a více zastavovali, abychom se s ní na chvíli pomazlili. Muž jí říkal „Zelinko“ pro její velké zelené oči, já jí nějak nedokázala říkala jménem, pro mě byla prostě „čičina“, nebo „potvora“ 😊.

Dokud bylo teplo a oba jsme byli dost venku, já i kolikrát pracuji na terase, tak vše bylo ok.
Jak přišlo pár deštivých chladných dní a já se chytla do řešení toho, zda kočka netrpí, když nejsme tolik s ní.

Svedla jsem vnitřní bitvu. A tady přichází můj druhý AHA moment, poznání.

Má vlastní dedukce o tom, co se děje s kočkou, mě vedla do lítosti, litovala jsem jí a málem jsem vstoupila do toho, že jí chci zachránit.
Ale došlo mi, že si jen sama před sebou musím ustát své rozhodnutí, že jí uvnitř nechci.

Málem jsem se chytla do domněnky o kočce, obhajovala jsem si to tím, že je přítulná a ráda s lidmi.
Najednou mi došlo, že podlehnout lítost je blbost, že bych jí jen udělala závislou na na nás. A že to může být klidně jinak.

A když jsem se vnitřně narovnala a opustila lítost, tak jsem ucítila uvolnění a krásný pocit dospělosti/síly a svobody, a to nejen v sobě. Kočka jako kdyby věděla, co se ve mně děje, se uvolnila také.

Najednou byla daleko hravější. Lítala venku a blba a poslední dny, když bylo zase tepleji a já sedávala na terase jsem se nesmírně bavila jejími kousky. Seděla pod motýlím keřem a fascinovaně pozorovala šrumec na keři, fackovala listy od jedné převislé květiny, chodila pít ze sudu tím, že si vyskočila na víko druhého sudu. Mordovala hodiny myš, kterou si chytla, vyháněla krtky a samozřejmě byla u mě na klíně, jak jen mohla.

Uvolnila se. Všiml si toho i muž, že i ta hra na to dostat se dovnitř domu je její hra s námi a že je spokojená a zabírá si kolem domu víc prostoru.

Poslední dny s ní byla fakt psina.

To, že najednou odejdu na poštu a za 30 minut bude ležet tuhá na silnici, to jsem nečekala.
První co mě napadlo: „I ty „potvoro“, cos dělala?“, a pak „Tak opravdu jen tak krátce?“

Pobrečela jsem si.

Jak si tím vším ještě jsem, tak cítím vděčnost za naše krátké vzájemné setkání. Tyto dva momenty ve mně mají přesah i do jiných témat a přinesly mi osobní poznání.
A k tomu musím připočítat její efekt, která na nás oba zapůsobil, a který chci v sobě podporovat i dál.

• Že potřebuji i dál a víc ty chvíle sladkého nicnedělání, mazlení a rozkoše. Jasně, že s vrnící kočkou na klíně se to děje přirozeně.
• Že chci v sobě zažívat víc uvolnění, hravosti a smíchu jen tak.
• Že oba spolu se máme pohybovat s takto otevřeným srdcem i dál. Tak, jak nás to sblížilo při prožívání společné bolesti.

Jako každá smrt je to šok a probuzení srdce. Je třeba truchlit a vyrovnávat se s tím. Ale kvůli nějaké bolesti se neuzavírat tomu, co nám v životě přichází.

Hodně nyní rozjímám o pomíjivosti.

Nebyla tu, přišla a už zase není, a nebude. Lidský život je na tom úplně stejně.

Já jsem na tom stejně. Zatím tu jsem. Jak dlouho, v jaké kvalitě, to nevím. Jestli a jak budu, až nebudu, to také nevím.

Lze jen být s tím, co je.

Teď.

Ve mně. Ať je to jakékoliv.

A to mi dává sílu.

Takže díky ty jedna kočičí „potvoro“, dostala jsi mé i Jiříkovo srdce a věřím, že i tobě u nás bylo dobře. Tak ať ti je i teď moc fajn…💖
S láskou, M&J