Přeměna životní etapy Vlčice

Letos, již podruhé, jsem dokončila roční prožitkový cyklus Vlčice. Mou lásku. Cyklus, který jsem vytvořila ještě už před čtyřmi roky. Hodně mi to dávalo smysl, vždyť vlčí síla v nás ženách je síla přežití, přirozenosti, autentičnosti a opravdovosti. 

První cyklus přerušil covid. Ženy byly tak krásně rozjeté, že jsem nechtěla, aby je ta doba stáhla dolů a začala jsem pro ně vysílat a dělat prožitková setkání online. Nějak mě ani nenapadlo za to něco chtít, ale ony samy ucítily hodnotu a v mých finančně nejhorších chvílích mi posílaly své příspěvky. 

To mě tak nesmírně dojalo a také povzbudilo, že mám vytrvat. Také jsem díky nim objevila, že online prožitkově funguje skvěle, když tomu žena dá svou pozornost. A díky této zkušenosti mi poté dávalo smysl jít do online podnikání. 

Ani jsem netušila, zda někdy bude další běh ročního cyklu, ale po pár letech se Vlčice opět přihlásila.

Vloni v létě vstoupilo do programu 12 nových žen, právě když jsem s mužem cestovala po Islandu. Byl to nádherný dárek pro mě a potvrzení, že Vlčice je stále živá. Jenže tentokrát mě Vlčice nesmírně učila jinak.

Měla jsem domluvené místo setkávání na jednom soukromém mlýně, jenže první setkání byl velký šok. Místo se energeticky změnilo, stalo se spíše mléčnou farmou se všemi mléčnými pachy a bohužel i špínou. Byla jsem zděšená, kam jsem to ženy přivedla. Velmi důrazně jsem si promluvila s majiteli a oni zaručili, že příště se to nebude opakovat. Důvěřovala jsem tomu, do té doby jsem s nimi měla dobré zkušenosti, skupiny jsem tam měla opakovaně. 

Jenže příště přišla zpráva v pátek odpoledne, když už byly ženy na cestě, že mají zamrzlé odpady, ale že vymysleli řešení a že nás ubytují na zámečku ve vedlejší vsi. Jídlo že nám dovezou, zapomněli jen na to, že zámeček nemá meditační místnost. Naštěstí ve společenské místnosti po malých úpravách vznikl hezký prostor. 

Byla jsem ale hodně rozzlobená, nelíbilo se mi, že to rozhodli beze mně, že jsem byla postavena před hotovou věc, ve chvíli, když už byly ženy na cestě, takže jsem nemohla na to již reagovat. Rozhodla se s nimi spolupráci ukončit. Ke konci víkendu jsem ale meditativně poměkla a už jsem si skoro začala říkat, že jim ještě šanci dám.

Taky se mi nechtělo shánět narychlo prostor pro tak malou skupinku, obávala jsem se, že neudržím tak nízké ceny. Věděla jsem, že pro některé je cena důležitá. 

Naštěstí úplně v závěru víkendu přišly dvě jobovky, které mě ihned vrátily zpět na zem. Bylo mi jasné, že jim už žádnou další šanci dávat nemám a že mě čeká hledání nového místa.

Musela jsem se vyhranit a poprvé v životě zrušit svůj závazek a rozloučit se s místem, kde jsem měla dopředu zarezervované termíny. Ukončení proběhlo slušně, ale musela jsem si ustát nepochopení druhé strany. 

Začalo mi docházet, že Vlčice bude putovní, což se k ní vlastně docela hodí, ovšem já to se skupinou právě nemiluju, neb zvykat si na nové místo energeticky i prakticky je docela náročné. 

Ale do týdne jsem měla zajištěny všechny další 4 termíny setkání v přijatelných cenách. I když termínově bylo mnoho míst v tu chvíli už rozebráno. Musela jsem v mysli opustit myšlenku, že najít místo pro malou skupinku bude problém, neb většinově chtějí místa naplnit celý prostor, což bývá minimálně 20 míst. Uvolnění starého přesvědčení se podařilo a místa byla. 

Třetí víkend byl na nádherném i energeticky vyladěném místě i se skvělou stravou, ale měli jen jeden volný termín a cena byla vyšší, než měly ženy přislíbeno. 

Poslední tři víkendy jsme zakotvily na moc hezkém statku, s krásnými okolními stromy, jezírkem a altánem, kde ale neuměli dobře vařit vegetariánskou stravu. 

Místo působení jsme měly v zimní zahradě mezi vzrostlými rostlinami. Na první pohled to vypadalo krásně, ale když jsme se tam usadily, bylo jasné, že ty velké rostliny už nejsou jen kytky, ale živé bytosti a že musíme získat svolení, že tam budeme. Jakmile jsme to udělaly, bylo to hned lepší. 

Celkově ovšem bylo znát, že toto sdílené místo není energeticky tak vyladěné, že tam probíhají všelijaké věci, a protože jsme byly malá skupinka, tak vždy v druhém křídle statku probíhalo i něco dalšího. Ale náš zelený prostor i stromy venku byly skvělým útočištěm. 

Na posledním víkend se ženy sjely s velmi silnými prožitky. Hodně bylo ve vzduchu setkání se smrtí, které jim značně vypreparovalo životní priority. Když jsem v úžasu naslouchala síle pátečního kruhu sdílení, cítila jsem, jak si Vlčice vyžádala úctu do posledního momentu. 

Poslední víkend jsme zakončily rituálem vnitřní svatby sama se sebou. Bylo to mocné a nádherné. 

Protože v druhé části prostoru statku probíhala svatba, kde jich bylo víc jak 80, musela jsem si ustát důležitost naší skupinky před personálem, který se pokoušel nás různě odsunovat. Vnímala jsem, že tady probíhá svatba 13 bytostí sama sebou celý víkend, a že to je důležité. 

Po ukončení cyklu jsem zažila velmi silný vnitřní proces, kdy jsem cítila své loučení s Vlčicí a její přeměnu.

Cítila jsem, jak si Vlčice vyžádala mou úctu. Nemohu ji zavrhnout, nebo odbýt, musím ji v sobě ctít, ale už ji nemusím preferovat jako tu nejdůležitější esenci. Uvědomila jsem si, že dokud v sobě preferuji a uznávám syrovost a autentičnost tohoto druhu, tak si to i odžívám a že už to není třeba. 

Uznala jsem tedy její sílu, její schopnost přežít i v syrových situacích a vnitřně jsem řekla ano přeměně a posunu do vyšších vibrací a jemnějšího vyladění. Vnitřně jsem se otevřela cestě skrze ženské archetypy. Prožitkové cestě k ženské celistvosti v nádherně energeticky čistém vyladěném místě. Trojjediná. 

Uvědomila jsem si, že vlčici v sobě nemohu vytěsnit, že uvnitř je. Že mi dává pocit síly a jistoty, že zvládnu cokoliv, ale už ji nemusím preferovat. Zůstává ve mně jako klidná síla, kterou umím použít, když je zapotřebí. Vnitřně se ale více vztahuji k jemnějším silám. Povoluji a uvolňuji se do ženskosti. 

Vnímám to jako svůj přirozený vývoj.

Vlčice je spojena s odvahou být autentická, Trojjediná je spojena s ženstvím a celistvostí. 

Já si v úžasu uvědomila, že se vnitřně obávám pustit se Vlčice z jakési podvědomé obavy, abych neztratila svou opravdovost. Nyní mi došlo, že Vlčice jde stále se mnou, jen se její síla přeměňuje. 

Se stejnou opravdovostí se mohu zaměřit na radost, hravost a lehkost. 

Trojjediná bohyně, na kterou se v dalším prožitkovém cyklu chystám, si mě již připravuje. 

Mohla bych ztratit opravdovost, když na mě čeká:
Stařena? Archetyp spojení se smrtí a moudrostí?
Dívka? Archetyp spojený s nevinností a autenticitou?
Matka? Archetyp spojení s láskou a s pevnými hranicemi. 

Cítím, jak se Vlčice na tuto cestu těší, jak se těší na pobyty na Šumavě, kde si mi může klidně lehnout k nohám, pozorovat, ochraňovat a jen tak štěknout, kdyby se jí něco nezdálo. 

Jsem jí nesmírně vděčná. Nevím, zda se s ní někdy budu setkávat se ženami. Ona se proměňuje, taví se do nové podoby. Miluji všechny své polohy. 

A baví mě, že nikdy nevím, co přijde příště. Když se mě ženy ptají a mohu se přihlásit za rok? Bude to ještě někdy znovu? Já mohu odpovědět jen tím, že nevím. Sleduju živou stopu, a jak zraji a vyvíjím se, tak se stopa mění. 

P. S.: Všechny asi známe knihu Ženy, které běhají s vlky, která oslovuje a uzdravuje naši divokou duši. Málokdo ale ví, že Clarissa Pinkola Estés, autorka, napsala později další knihu „Probuďte silnou ženu“ – o archetypu Panny Marie. Hodně se mi to v mém vlastním životním posunu připomíná. Přijde mi to jako přirozený vývoj. Nejdříve musíme probudit divokou duši, poté ji kultivujeme a zženšťujeme.