Potřeba vyhovět

Dnes jsem dostala zajímavý dotaz od jedné mladé ženy:

„Zjistila jsem, že se často vrhám do náruče nesprávných mužů – z touhy po doteku, z hladu po přijetí, po pochvale, po bezpečí, po pocitu lásky. Vím, že to pochází z určitého nedostatku z dětství, ale co s tím? Jak si mám dosytit malou hladovou holčičku?“
Je to možná šokující, ale dětské nenaplněné potřeby nás ovlivňují celý život. Malé dítě vždy přirozeně touží po lásce. Možná ani netouží, ono z ní prostě žije. Hledá si v rodině pozici a kde jí dostane nejvíc, přizpůsobí se, anebo… se izoluje, obrní…, aby ho bolestně nezasahovalo nepochopení rodiče, nepřijetí nebo odsouzení jeho projevu.

Neznamená to, že nás naše rodiče nemilovali… jen často lásku neuměli projevit tak, jak jsme potřebovali… každé dítě je jiné… a ne každému jeho rodič plně rozumí. Někdy se narodí do rodiny dítě, které je jako mimozemšťan… Vnímá úplně jinak než jeho matka, otec. Pokud se rodiče vědomě nesnaží děcku porozumět… protože, a to je třeba připomenout , ani oni se to nikde neučili… a ještě, když je to první dítě, tak se na něm rodiče vlastně učí být rodičem…, pak většinou v dítěti vznikne hladový démon a zároveň brnění proti emocionální bolesti.

Pokud začnete vědomě vnímat svůj život, začnete třeba přemýšlet nad tím: „Proč? Proč se mi opakují stejná schémata vztahů? Proč si takto ubližuji? Proč lezu do něčeho, co mi nedělá dobře?“ A třeba vnímáte souvislost s dětstvím… možná tomu nechcete věřit, že by vás mohlo tak ovlivnit…, ale uvědomte si, že jako dítě jste byli čistí a bezbranní a v rodinném prostředí jste žili několik desítek let. Pokud jste byli tak, jak jste se projevovali, odmítáni, kritizováni, odsuzováni, silně nepochopeni, přetvářeni… skutečně si myslíte, že to na vás nemělo vliv?

Takže co tedy teď s tím?
Především – za nic si nenadávejte. Nikdy. Že jste popáté vlezly do podobného vztahu? No a co. Tehdy jste nevěděly souvislosti, že jen opakujete starý vzorec…, ale teď už to víte.
Takže – když uvidíte, jak často jste reagovaly na to, že vás muž chtěl, chválil, pomiloval, nebo jste mu vyhověly jen proto, abyste nebyly samy, aby se vás někdo dotknul, není to vůbec příjemné zjištění. Když zjistíte, že jste naučené hlavně vyhovět muži a ignorovat sebe – je to velmi příznivé odhalení. Netrestejte se za něj.
Nemá smysl se vinit.
Své potřeby a touhy si je dobré nejdřív vůbec připustit. Pomohou vám otázky: Co vlastně chci? Po čem toužím? Co já skutečně chci?
Pravidelně se zastavovat a v tichu a klidu počkat na odpověď.

Na VAŠI odpověď.

Protože nesmíme opomenout jeden důležitý fakt.
Pokud jste vyrostly s nedostatkem, s přesvědčením, že když se projevujete po svém, tak je to špatně… a naučily jste se žít, najít si pozici, kde jste byly aspoň pro něco milovány… tak máte silně vyvinutou schopnost vnímat, co si ten druhý přeje a za co dostanete přízeň, pochvalu, nebo jak ho uděláte šťastným – a také bohužel naučenou reakci, téměř automaticky tomu vyhovět. Přesně víte, co chce slyšet, za co vás bude milovat, přijímat.
Je třeba začít rozeznávat, kdy reagujete pro někoho, (aby měl radost), pro něco – výsledek (aby byl klid, aby mě nepřestal milovat, aby se nerozzlobil…) a ne skutečně za sebe.
Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné… – se zpívá v jedné písni…, ale NENÍ. Není to nezbytné! Nemusí být pohoda za cenu vás. Ta cena je příliš vysoká a hlavně dlouhodobě nefunkční. Je třeba z těchto naučených schémat vystoupit…

Je to vlastně k mužům velmi nefér, neboť pak absolutně netuší, s kým vlastně žijí. Kdo je ta žena? Ví ona, má jasno v tom, co chce
Takže znova – co s tím?
Přiznat si to.
Pak, kdykoliv se přistihnu, jak jsem vyhověla, aniž bych si uvědomila, jak to mám já, být na sebe hodná, nenadávat si. Lze navštívit různé terapie, léčení vnitřního dítěte…, ale mnoho můžete vyléčit samy. Prostě si jděte (vizualizace) k malé holčičce, kterou vnímáte uvnitř sebe a jakkoliv navažte kontakt. Řekněte jí (nejlépe nahlas a vezměte si třeba polštář do ruky nebo pannu), řekněte jí vše, co byste jako malá byla potřebovala slyšet. Ten, kdo ji může dosytit, jste jen vy. Nikdo jiný. Udělejte to fyzicky…

Je to jako hra, ale je více léčivé, když vizualizaci zhmotníte, tím ji posunete dál.
Protože my máme ta stará schémata uložená v buňkách, v těle. Jsme jimi prosáklé. Po léčení si můžete třeba zatancovat… Je vždy super to z těla uvolnit, vydýchat, vykřičet, vytancovat.
Co dalšího? Zastavovat se a ptát se. Dát si čas. Nespěchat na sebe. Nenechat se do něčeho natlačit. Brát si čas na rozmyšlenou. Chci to skutečně také? Nebo to jen chci nějak jinak? Jak bych to chtěla já?
A pak – prostě jít a žít. Jestli vás to někdy dožene, tak dožene. Hodně věcí se naučíme jen žitím. Teorie jsou málo. Důležité je o této své slabosti vědět… a učit se s ní žít.
A znamená to i to, že tehdy, když vy chcete – tak z celého srdce ráda uděláte něco pro druhého. Jen tak pro něj, že mu to udělá radost. Vždyť vztah chce péči, chce opečovávat, je krásné si navzájem poskytovat radosti.

Ale už to budete umět rozlišit. Chce to pouze laskavou bdělou pozornost.