Oživování duše skrze hudbu 

Jsem z absolutně nehudební rodiny, u nás se prostě neposlouchalo, nic nezpívalo, snad jen malinkým dětem.
K hudbě jsem byla přivedena svým životem, to se nedá jinak nazvat.

Když jsem začala psát první knihu, řekli mi kamarádi, že knihy se musí pokřtít. První křest byl komorný, ale už od druhého jsem vždy sháněla i živou muziku. Díky tomu jsem se dostala k velmi zajímavým kontaktům a začala se ladit na to, jaký žánr vlastně ke konkrétní knize chci. Zjistila jsem také, že když píšu knihu, nejlépe se mi píše u preludování klavíru… to by mě nikdy nenapadlo, ani nevím, jak jsem na to přišla. Dokonce námět jedné z knih vznikl v kavárně, kde preludovala nějaká slečna a mě začala chodit inspirace, a na nějaký balící papír, jediný papír, co jsme tam našli, jsem si tehdy napsala celý koncept.

V době šíření mých prvních knih mě také oslovily, jedna po druhé, dvě muzikantky, že je má slova inspirují a chtěly by se mnou spolupracovat. Takže díky mému psaní jsem potkala hudbu, a ne ledajakou. Obě ženy byly virtuózky, jedna na kytaru, druhá na housle. Byla jsem nesmírně poctěná, že ONY chtějí spolupracovat se mnou, moc jsem vlastně nechápala, jak je to možné. Prý je inspirovala pravdivost a otevřenost textů. Ale dokonce jsme ve třech i společně zhudebnily jednu z mých povídek.

Dnes mám i díky hudbě napsáno již 5 knih, autentických, opravdových a zasahujících – mrkni sem.

A život mě vedl k hudbě různými cestami dál.

Potkala jsem muže, který se stal mým partnerem. Hráč na žesťový nástroj. Během našeho soužití založil Orchestr mladých na Kladně. Byla to nádhera, nesmírně jsem ho podporovala, bylo krásné být u zrodu něčeho takového. Ale bohužel ani tento tvůrčí projekt ho nedokázal vytáhnout z alkoholu. Poznávala jsem hudební zákulisí a tvorbu zase jinak.

A jak má život smysl pro humor, tak můj další partner není muzikant, ale fotograf, který moc rád fotí jazz a blues a prostě zajímavé lidi a kapely, a díky němu se dostávám konečně na skvělé koncerty dle mého gusta. Zažívám daleko víc muziky, než když jsem žila s muzikantem.

Potkávám mnoho různých inspirujících lidí, miluju chodit na živé koncerty a chci ti říct proč.

Ne všechny, ale některé blues- jazzové kapely, mě opravdu umí dostat. Jednak mě oslovuje bluesový rytmus, objevila jsem si i další žánry své duše, ale i určitý typ muzikantů.

Jdu za vášní, za tím, že na sebe muzikanti živě reagují. Když je vidět, že je to baví. Zajímavé je, že tihle jsou vždycky i mistři ve svém nástroji, mají zmáklý svůj kumšt.

Moje tělo i vnitřní systém velmi šťastně reaguje na jejich živost a autentičnost. Opravdu miluju, jak si to každý dělá po svém. To mě nesmírně provokuje … a inspiruje. 

Jejich jedinečnost, jejich kumšt, jejich zapálení. Jsou to „blázni,“  totální cvoci zbláznění do toho, co dělají,  a já to miluju.

Když hrají, ponoří se do toho, jsou živí, tvůrčí a přítomní – a to mě strhne.

Někdy mě i roztancují – a je mi úplně jedno, že jsem u pódia úplně sama. Jdu ráda co nejblíž, neb tam mohu vnímat i to, co probíhá mezi aktéry. Užiju si to, i kdyby nikdo jiný netancoval.
Nedávno se mi stalo, že po mém tanečku za mnou přišlo několik žen a složily mi poklonu.

Zajímavé na tom bylo to, že každá ta žena byla úplně jiného typu. Nejprve drsná ranařka, v první chvíli jsem si myslela, že mi jde vynadat, a ono ne. Prej: „Jste dobrá, válíte!“ Druhá naopak extrémně stydlivá a přesto se odhodlala mi říct: „Krásně tančíte“ Ani od jedné z nich bych to vlastně vůbec nečekala, bylo to milé. Jistěže je z nich cítit jejich vlastní touha – taky si takhle zablbnout.

Ne každá muzika mě strhne k tanci, záleží na rytmu, ale taky na nasazení muzikantů. Je tak moc cítit, když jsou šťastni ve svém… a je tak fascinující zažívat, jak odhalují své nitro, jak jdou ven s tím, jak cítí a jak chtějí hudbu dělat právě oni. 

Pozoruji i další zajímavost z hlediska peněz.

Je tolik umělců, kteří vzdali svou cestu, protože se po svém nedokázali uživit. 

Pak jsou ti, co nesejdou ze své cesty, a jsou pyšní na to, že se nezaprodali a potvrzují si zaryté přesvědčení, že takový pravdivý umělec je prostě chudý. Jsou na to téměř hrdí.

Ale pak jsou tu ti,  kterým se daří dobře, kteří jsou skvělí, jdou si po svém, nezaprodali své tvůrčí síly a přitom netřou bídu. To mě pochopitelně přitahuje nejvíc – vím, že to jde.
Ale pozoruji, že jich je nejmíň 

To celé je pro mě blues života, živosti, kreativity, kumštu i možností hojnosti. Jedno bez druhého by pro mě nebylo úplné. Nemůžeš být amatérem ani v řemesle ani v přístupu k bohatství.
Není to možné, když miluješ ten nástroj, tu hudbu, ten proces – ale I SAMA SEBE.

Snad tě můj text dovede k zamyšlení – co oživuje tvou duši?

Mohu tě v tom podpořit nějak já? Přijeď na Letní camp – tam si budeš prožitkově zažívat to, jaké to je Být sama sebou