O archetypu oběti

V čem je vlastně háček?

Vyslala jsem do světa text o své cestě a poznání Guru JáRy. Pro mě samotnou velmi intenzivní a zčásti obtížné psaní, neb si jasně uvědomuji, že jsem prostě nebyla u toho, když probíhaly ty sporné tantrické liturgie. Věděla jsem, že vstupuji do minového pole.
Pak přišla reakce s odkazem na znásilněné ženy. A ve mně začalo téma silně vířit. Nedalo mi spát. V mém těle projížděla horkost, má děloha se ozývala. Uvnitř jsem cítila velkou pachuť.

Vnímala jsem, co mi na příběhu žen, které mluví o zneužití, vadí. Uvědomila jsem si, co mi vadí na celém Mee Too.  Nitro mi začalo bouřit, energie ve mně stoupala. „Vždyť už dávno nemusíme být oběti, jen to žije v nás a je na každé, aby se s tím vypořádala.“ Začala jsem si to obhajovat. Spát se opravdu nedalo. Když mi došlo, jak vnitřně diskutuju, opustila jsem hlas obhajoby a dál jen byla s tím marastem. Co s ním?

Jaké právo mám cokoliv psát, když nic nevím? Má to vůbec smysl? Nemohu napáchat ještě víc škody?
Ráno mi došlo, že jsem se uvnitř v sobě zcela konkrétně dotkla archetypu oběti. Zažila tu její esenci, tu pachuť zneužití i ztráty sil i tu budící se sílu přežití. Znám ji dobře ze svého života. Tohle všechno. A k čemu jsem si tedy došla já?

„To, co žijí, je skutečně zcela má zodpovědnost. Totálně. Nemohu vždy zabránit, aby se mi nestalo něco nekalého, ale proto ještě nemusím být obětí. Učím se neusínat, nenalhávat si, nepodléhat svým touhám. Jsem si vědoma svého sexuálního vyzařování. Jsem si vědoma, kdy mě přitahuje „mocný“ muž, kdy padám do her, kdy soupeřím o přízeň muže. Vždy jsem ochotná si přiznat, kde jsem se ztratila. Tato místa v sobě zkoumám, abych jim příště nepodlehla. Jsem ochotná si přiznat, kdy jsem něco podcenila, kdy jsem si naběhla. Není to ničí vina, neb takto se učíme. Kde není oběť, není ani manipulátor. Jemněji a jemněji se učím rozpoznávat všelijaké lidské působení a důvěřovat sama sobě. V tom nalézám sílu. Může mi částečně ulevit, že označím viníka, ale nevytáhne mě to z oběti. Více mně zajímá, kde jsem dala souhlas, třebas nevědomý. Nejsem ochotná se spokojit se sdílením toho, jak mi kdo ublížil – jdu dál. I velké utrpení se mi může stát darem. Chci se úplně osvobodit.“

Ve svém životě jsem zažila mnohokrát obtěžování, než mi došlo, jaké sexuální vyzařování vysílám. Trvalo mi to dost let, než jsem za to, co vyzařuji, byla schopna převzít zodpovědnost. Dokud jsem byla hladová po kontaktu s mužem, byla jsem v tahu – že si nemůžu pomoct. Musela jsem si nejdřív nasytit svůj hlad, a to tedy všelijakými cestami, abych to dokázala překročit, opustit a umět si ovládat svou sexuální sílu. Toto je velmi nebezpečné období pro ženu, ale dokud nerozpozná, co sama vysílá, tak se jí opakují stejné věci. Někdy je to sálající sexuální síla, jindy volající křehkost s transparentem „zachraňte mě..“ Jasně, že si to koleduje. Život nám vždy dá dokonalé učení našich tendencí. Jako by existoval mechanismus, který nás vede a někdy dost drsně k tomu, abychom se našly ve svém, abychom svou skutečnou sílu objevily.

Také jsem zažila loupežné přepadení s fyzickým velmi intimním kontaktem tělo na tělo.

Vyrovnávala jsem se s tím po svém. Nebyla jsem ochotná se smířit s tím, že já jsem ta ocejchovaná, které někdo něco udělal. Nespadla jsem do nabízeného prototypu, který mi zaručoval účast a taky lítost lidí a dokonce i terapeutů. Vykašlala jsem se na „spravedlivý boj“ – ale šla cestou poznání sebe. Co sakra ve mně je, že se mi dějí takové věci? A co mi to tedy vlastně přineslo? Paradoxně, to přepadení se stalo mým velkým startem, které mě probudilo ke skutečnému životu. Bylo to NEJLEPŠÍ!!! co se mi v životě stalo.
A tohle si často uvědomuji, když slyším různé drsné příběhy.

Že nejde o to, co se nám kdy stalo, ale že jde o to, co z toho vytěžíme, co z toho uděláme. 

Když se mi svěří žena se zneužitím, hlídám si hlavně jednu věc. Svoji absolutní nezaujatost. A že to jsou mnohdy hodně šílené příběhy, často pocházejících přímo z rodin, které mi drásají srdce. Bylo by tak snadné jasně označit viníka a jí dát štempl oběti.
Cvičím se v tom, být schopna soucitu, dát ženě veškerou úctu, uznání její bolesti… ale držím si takovou pozici, abych nijak nepodpořila hledání viníka. Utečení se do oběti. Potřebuji k tomu naprostou nezaujatost, nebo jinak jim tu oběť jen přiživím a tím bych jim pomohla jen částečně. Střežím si, abych nikdy nikoho nesoudila.

Je naprosto v pořádku říct – toto bylo špatně, to nebylo správné. Ublížilo mi to. Ale není třeba vést válku, ani pomstu.
Když dokážeme nepodlehnout odsouzení, „oprávněnému nároku“- tehdy nás to osvobozuje. Já se neztotožňuji s Mee Too. Na začátku jsem to cítila jako moc dobře, že ženy konečně veřejně sdílejí své příběhy. Že se konečně nebojí promluvit.
Jenže s postupem času vidím, jak se do toho mnohé chytly. Je třeba uznat i to své pole, které bylo ve hře.
Kde jsem byla nevědomá, kde jsem si lhala, kde jsem se vzdala svých sil.
Převzít zodpovědnost za svůj život. Ne, něco jsem třeba nemohla ovlivnit, ale co s tím udělám tedy teď? Tam už volbu mám. Mohu si ulevit a trochu se poléčit sdílením. Ale jak úplně vystoupit z nevědomého archetypu oběti? 

Mě velmi irituje, jak se teď hází vše jednostranně na muže. Jakoby ženy byly svaté.
Ale ony nejsou. Sexuální síly jsou mocné a běžně je neumí ovládnout ani muži, ani ženy.
Kolem vlivných mužů se stále točí proudy žen, soupeří o jejich přízeň, lákají, vábí, a dokonce udělají COKOLIV, aby dostaly, co chtějí. Děláme, že to není? Že se to neděje? Ale i to je zde ve hře – muži nejsou nevinní, ani ženy nejsou nevinné.

 Naše společná vina je naše nevědomost. 

Mně osobně prostě více dává smysl vést samu sebe k tomu, aby dokázala rozpoznat a odmítnout manipulátora. Než ho obviňovat z toho, že jsem mu podlehla, nebo že to zkusil.
Já vím, že už NEMUSÍM!  Nemusím vstupovat do toho, do čeho nechci, do toho, co pro mě není bezpečné. Že si stojím za to, abych se neuváděla do nebezpečí. Věřím sama sobě víc než slovu JAKÉHOKOLIV muže. Ale jak jsem se toto naučila? Než jsem dokázala najít svou zdravou hranici, často jsem ji překročila. Budu za to ale vinit muže?

Zažila jsem ženy, které to dokázaly. Zažily otřesné věci a překročily archetyp oběti.
Rozzářily se, osvobodily. Přála bych vám zažít jejich hlubokou moudrost. Jak můžeme tedy hodnotit, že to, co zažily, bylo špatně?
Ano, nemůžeme popřít, že ženy jsou stále fyzicky slabší pohlaví a že muž, když chce, tak je prostě zpacifikuje.
Jsou tedy více ohrožené.
A v první řadě bychom si toho měly být vědomy my samy.

I toho, že tady na světě nejsou ve hře jen jasné fyzické síly, ale i skryté psychické, které se zdánlivě mohou tvářit jako dobré a přitom jsou velmi toxické.

Největší háček tedy vidím nyní v tom, že si ženy myslí (i díky působení Mee Too), že mají automatický nárok na něco, aniž by skutečně přijaly zodpovědnost za své životy, za všechny své tendence a chování a vyvinuly vlastní úsilí k uchopení svých sil.