Nová brána seberealizace – moje cesta k herectví

Tolik bych vám toho chtěla napsat… ale nevím, jestli vůbec půjde popsat, co vlastně prožívám. Je to krása, a zároveň chaos a tlak. Protože jsem vstoupila do něčeho, o čem jsem vůbec netušila, jak náročné to je. Jak nádherné to je. Osvobozující, výukové, prohlubující kontakt se svým nitrem, se svým tělem. Nikdy by mě to nenapadlo.

Jak to celé vlastně vzniklo?

Několik let po sobě – tuším 5-6 ročníků jsem dostávala pozvání od Lucie Harnošové vystoupit na živé Alchymii ženy v Brně. Akce postupně rostla, až jsem dvakrát vylezla na pódium v Sonu, kde bylo 600 účastnic. Nechtěla jsem ani přednášet, ani mluvit o sobě… tak jsem vždycky upletla nějaký příběh na téma akce. Vzala jsem si k sobě muzikantky, ke kterým jsem právě měla blízko, a šla do toho s drzostí sobě vlastní. Věděla jsem, že toto publikum je velmi speciální, že mi odpustí jakékoliv škobrtnutí, trému i neprofesionalitu projevu. Že je to podporující líheň, která mi prostě fandí.

Zrození nápadu
Ale já to cítila čím dál víc. Tohle chci dělat – nejen jednorázově, nejen „jen tak nějak“, ale pořádně. Po posledním vystoupení v Brně jsem už věděla, že příště mě již Luci neobsadí, byla jsem poslední, která nebyla obměněna, a věděla jsem, že načasování je dokonalé – že teď už musím sama. Teď se už nemám spokojit s tím, že jednou za rok bude její akce. Cítila jsem v sobě velký tah, až mě tlačilo temeno hlavy, a velké zoufalství – jak a co mám tedy dělat? Sdílela jsem to se svou hereckou mentorkou, která mě již pár týdnů připravovala.

Cesta k herectví

Nevěděla jsem tedy co a jak bude, ale prostě jsem se s ní pustila do pořádného výcviku. Objevovala jsem a stále objevuji, jak úžasné řemeslo je herectví, jak výborně slouží k sebepoznání a sebeodblokování. Protože jsem se své mentorce hodně otevřela, její naladění na mě přineslo skvěle zamířené inspirace a cvičení. A tak se stalo, že vloni – při poslední herecké hodině po půl roce spolupráce mi dala cvičení, při kterém mi došlo: „Panebože, to je ono! Tohle je mé vystoupení.“ A hned mi začalo chodit, co má být obsahem. Taková hlavní linie. Zároveň přišlo obrovské zděšení. Nechtěla jsem mluvit o sobě, tak svůj příběh budu rovnou hrát? Jsem šílená?

Intenzivní příprava

Celý tento rok pracujeme společně na tom, aby se to ze mě skutečně zrodilo a já byla schopna svoji women show odprezentovat. Ne nějak ledajak, ale skutečně a opravdově. Což znamená – nic nehrát, být zcela přirozená. A to se musím být schopna nacítit, aniž by mě s sebou braly emoce – to je nutné, jinak bych je přehodila na lidi, vtáhla je někam, kam nechci. Být v tom, co dělám, plně přítomná v těle a umět ho ovládat. Patří k tomu technika dechu, abych po něm nelapala a neutavila se, technika mluvy, abych si s hlasem dokázala bez námahy hlasivek hrát. Je toho spousta a všechno mi to dává velký smysl.

Tým se rozrůstá

Celý tento rok spolu s mentorkou Jitkou, herečkou, která učí na DAMU herce zpívat, jedeme dvouhodinovky jednou týdně. Samozřejmě plus nějaká volníčka.
Cestou jsme došly k tomu, že potřebuji režisérku a muzikanta. Nechala jsem hlavou vířit, koho bych tak oslovila na hudební doprovod. Cítila jsem, že bych ráda k sobě muže.
Jednoho jsem oslovila a on na to po úvaze kývl s tím, že by přizval ještě jednu holku, se kterou by tvořil. Byla jsem šťastná, že se mi to skládá, a pátrala jsem, kde bych asi tak sehnala režii. Napadlo mě zeptat se Toma, kamaráda, který je vystudovaný herec… a on mi opravdu dal tip. Vlastně udělal mnohem víc – doporučil mě.

Režie a scénář
A na mé oslovení Hanka – divadelní a rozhlasová režisérka, scenáristka a saxofonistka, nyní na mateřské dovolené – mi kývla. Dokonce mi řekla, že na rozhraní roku 25/26 má v projektech akorát mezeru na mě.

UF – jako vážně?
Dostala jsem za úkol maximálně připravit scénář. A tím začala naše práce s Jitkou, mou hereckou mentorkou, na odhalování scén, na pilování slov, která mají zaznít. Scénář jsem začala psát, když jsem byla s mamkou v lázních, a jak jsem byla totálně nadšená, tak jsem ji úplně strhla svou energií, užily jsme si krásné dny.

Změny v týmu

Zjistila jsem, že prvotně oslovený muzikant není správná volba. Je těžké někomu předat, co chce tento speciální projekt – chce to nejen znalost hudební, ale také chápat kompozici divadelní. Od začátku vím, že to, co chystám, není amatérský projekt – ve smyslu „mám skvělý záměr, půjdu tam, něco řeknu a nějak to dopadne“. Tak vždycky to nějak dopadne.

Cesta k mistrovství
Hm, jak to vysvětlit? Není to o nedůvěře v proces, je to o tom, že objevíte něco svého – kde najednou máte velkou ochotu se učit. Proniknout do toho, jak to funguje. Být v tom svobodně, být v tom jistě.
Pokud u toho začnu něčemu podléhat, svobodná nejsem, proto potřebuji kumšt, osvojit si dovednosti.

Je to jako když nenacvičíte na hudební nástroj – v určitý moment se již nemůžete posunout, protože nemáte ohebnost v prstech. Musíte to naprosto milovat a hrát a hrát… I když máte otevřenou mysl, že je možné vše, tak maraton byste bez postupného tréninku na poprvé asi nezaběhli. Pokud byste mysl připravili, tak uběhnete bez tréninku dál než jiní. Pokud by vám šlo o život (nebo vašim dětem), tak to možná opravdu uběhnete. Ale v běžném nastavení musíte tělo vytrénovat.

A to je něco, co se dnes úplně nenosí – že někde musíme i máknout.

Že je to v pořádku. A tady já cítím, že je to prostě třeba, pokud to chci dělat tak, jak cítím, že je možné.
Termín premiéry je daný: 5. 3. v Brně, protože paní režisérka mě potřebuje vykopnout ven a jít na další projekt, který má od půlky března.

Šťastná náhoda?
Nejprve jsem se vyděsila… pomoc, nemám muzikanta. Ale brzy mi došlo, že super, že se na to přišlo hned. A velmi vtipně díky své režisérce jsem zjistila, že můj kamarád Tom – ten samý, co mi doporučil ji – už tyto potřebné zkušenosti má, hraje na kytaru a saxofon (ten miluju). Já to nevěděla, že hraje. Takže ten den, kdy jsem prvním muzikantům řekla: „Končíme, tudy cesta nevede,“ tak ten samý den jsem oslovila Toma a ten po přečtení scénáře do toho jde. Zázrak. Navíc my se dobře známe, natáčel se mnou první pokusy Julie Magdákové, takové vtipné scénky. Zažil mě a točil mě na vystoupeních v Sonu, na křestu poslední knihy, a vždy jsem cítila, že mi fandí. A to je úplně něco jiného, když cítíte, že ve vás hudební parťák věří. A já zas věřím v něj, i když pro něj je hudební složka stejnou výzvou jako pro mě ta herecká.

Síla týmu

V momentě, kdy mi Tom kývnul, jsem založila whatsappovou skupinu nás čtyř. A v tu chvíli jsem ucítila: „ANO. Teď jsme skvělá parta.“ Cítili jsme to všichni. Teď už ten projekt není jen můj – jsme na to čtyři, kteří žijeme a dýcháme pro záměr projektu. Že se u toho používá můj životní příběh? To není podstatné, hlavní je, že s poselstvím příběhu všichni souzníme. Jo, je to paradox – nechtěla jsem mluvit o sobě a teď půjdu vytáhnout na světlo nejšílenější momenty mého života. Jejich znovu prožívání a odpoutání se od nich mě velmi osvobozuje.

Očekávání a obavy
Termín premiéry mě stále děsí, plus – jak to celé skloubím s prací? Nepochybuji již o tom, že to budu schopna odehrát, jen nevím, zda už 5. 3. Nezbývá mi než důvěřovat procesu. A vás už brzy pozvu, protože premiéra bez diváků by nevytvořila ten správný energetický kotel.
A sama jsem zvědavá – budu opravdu schopna už v březnu v Brně projít přes novou bránu seberealizace?