Myslet na ostatní

Dnes se jdu pokusit vystihnout nevystihnutelné

Čím více si přiznáme hlubokou osobní potřebu, kterou se cítíme opravdu naplněny, spojeny s božstvím, tak v ten moment to již není jen osobní záležitost. Dostáváme se tím do proudu, který je otevřen mnohým.
Je krásné konat pro lidi – mít záměr být prospěšná. Kudy a jak to máme udělat?
Právě tím, že žijeme sebe, že druhým, světu nabízím sebe v té nejpřirozenější podstatě, kvalitě svého bytí.
Mnohdy se bojíme, že tím sledujeme jen své sobecké osobní zájmy. To nechceme – být sobecké. Snažíme se vytvořit nejlepší variantu sebe sama a také vymyslet nejctnosnější poslání, ale sobě uvnitř ani moc nenasloucháme.
Pokud oslovíme svoji duši, své nitro a vyhovíme niterné potřebě, tak přesně tudy mohu objevit svůj směr, kudy se mám sdílet s druhými, kde jim, světu skutečně dávám sebe. Čím víc jsem totiž pravdivá, autentická, opravdu já – v toku energie, v toku bytí – tím víc jsem s druhými spojena. Tím víc zároveň s naplněním sebe nabízím „něco“ i jim.
Nesu svou skutečnou esenci.

Dlouhé roky čtu o buddhistických principech. I o těch krásných křesťanských. Jsou období, kdy cítím, že služba, být ve službě lidem, je to nejpřirozenější a nejpodstatnější proč tu být. Rozhodla jsem se pro ni už dávno.
Nemyslet jen na sebe mi vždycky znělo jako kvalita rozšiřující mé srdce.
Zároveň si uvědomuji, že jak i buddhismus, křesťanství, jakýkoliv ctnostný směr umí vytvořit paskvil, kdy sloužíme za cenu popření sebe. Nejde o to, abychom se stávaly služkami. Přijde mi, že myslet na ostatní, na všechny – JE krásné. Ale tedy, když na všechny – tak včetně sama sebe. Začít od sebe. Nemusí to být za cenu sebe, za mě to pak ani nemůže být tak srdečné a čisté, protože když nejsem sama naplněna, tak za to podvědomě očekávám nějakou odměnu nebo uznání.
To nepovažuji za zdravé, ani udržitelné. Sama pro sebe jsem objevila cestu obyčejnosti – sama k sobě, rozpoznání si svých pravdivých potřeb, kdy neřeším, zda jsou ty potřeby osobní nebo ne. Vždycky, když jsem upřednostnila sebe, tak vzniklo i něco úžasnýho pro lidi. Vnímám to, že má spokojenost je skvělý základ pro mou tvorbu, dodává mi víc síly na podporu dalších lidí. Vždy, když se mi něco děje, dám prioritu sobě – projít tím, abych následně mohla své poznání předat dál. Vždy začínám od sebe.

Proto většinou mluvím hlavně o tom, rozpoznat si a nebát si naplnit své vlastní potřeby. Nebát si přiznat i „přízemní“ touhy. Často později zjistíme, že přízemní není vůbec nic. Vnímám, že do duchovního života patří vše, vyzývám k syrovosti poznání sebe, za nic se nestydět… a objevit, žít to, co skutečně jsem. Ani mi to nijak nebrání zároveň tvořit pro ostatní, přát jim to nejlepší, pomoci tam, kde je třeba.

A čím dál lépe mi vylézá toto poznání: Čím více si přiznáme hlubokou osobní potřebu, kdy a čím se cítíme opravdu naplněny, a jdeme za tím, žijeme to, tak v ten moment to již není jen osobní záležitost. Čím více jsme ve spojení s naší pravdivostí, speciálností, vnímáme samy sebe zevnitř, jsme propojeny s božstvím, tak odhalení si „osobní“ speciální potřeby nás vede k objevení našich sil. Našeho poslání, tedy dharmy. Což již přesahuje naše malé nízké já. Když následujeme svou chuť, živost – co se mi chce, když to děláme, jsme tím šťastné, naplněné a ač děláme cokoliv, tak takové dělání není práce, až děláme cokoliv. Je to sdílení sebe, které v tom okamžiku přestává být sobeckým. Je to odvaha se ukázat, sdílet se taková jaká jsem.

Nenecháváme si nic pro sebe, naše naplnění mohou zažít všichni, kteří jsou u toho přítomni. Aniž bychom někomu něco dávali… překračuje to princip dávaní a braní. Jen sdílíme sebe samu, bez potřeby tím něčeho dosáhnout a všichni, kteří nás takto potkávají, jsou tím zasaženi. Pokud si tedy dovolí ten naše vyzařování přijmout. Což pochopitelně nemusí, ale to my nemusíme řešit.“

Nebojte si tedy přiznat o co vám skutečně jde, v čem vy se cítíte nejvíc uspokojeny a naplněny, co jsou vaše nejniternější potřeby. Běžte právě tudy a uvidíte samy, co vám to přinese do života.