Mé jedinečné utrpení

Naše touha po jedinečnosti, po sebepřijetí může mít různé formy.
U sebedestrukcí se setkávám s tím, že si hýčkáme přesvědčení: Já to mám jinak. Jsem mimořádná tím: „že mně není pomoci… jiné se z toho třeba dostanou, ale ony to nemají tak těžké jako já… ony neprožívají takové peklo… rozhodně nejsem jako ony… nikdo mi nemůže rozumět.“
Každý si hýčkáme to svoje vlastní peklo… jako něco výjimečného.
Právě tyto myšlenky vás drží ve vaší jedinečnosti a doopravdy ji krmí, hýčkají a podporují. Je to odraz ega, které se potřebuje ztotožnit s nějakou důležitou rolí. Třeba s potřebou trpět. Takové to: „Aspoň v tom budu dobrá!“

V tomto mechanismu je i cosi zdravého, a to – touha po jedinečnosti.
A na tom není nic špatně… pokud jsme byly škatulkované a formované do cizích představ, tak bytostně potřebujeme najít svoji vlastní identitu, esenci.
Tak co je vaše vůně… vaše skutečná kvalita, jedinečnost?
Není to jen jedna věc. A upřímně vůbec to není jen vaše utrpení – víte, kolik lidí trpí? Je jedno, z jakých důvodů. V tom nejste jedineční, v tom jste stále součástí davu.

Takže, co začít hledat svoji skutečnou jedinečnost? Víte, v čem tkví princip vaší esence?
Je to právě ten dokonalý mix vašich silných a slabých stránek… jedinečný poměr všech vlastností, které jsou vaše. Žádná není ani špatná ani dobrá… neboli, všechny můžou být špatné nebo dobré. Není to důležité… váš mix je naprosto jedinečný… dokonalý. A kdo to ve vás nevidí, tak to má blbý… kdo vás chce změnit, tak taky. Protože v tom případě ho nezajímáte vy, ale jeho představa o vás. Ale vy tu nejste proto, abyste ze sebe vytvořila prototyp dle představ někoho, nebo hůře – dle své domnělé představy pro někoho.
Takže… zapomeňte na to, že vaše utrpení je tak mimořádné, že si ho musíte držet… máte jiné možnosti, jak se předvést.

Upozorňuji, že to nejsou úplně vědomé mechanismy a vůbec není špatně, že si je najdete. Naopak.
Jasně, kdo by si chtěl přiznat, že mu nějakou částí dělá tato výjimečnost dobře?

I když…

Víte kdo?

Ten, kdo se chce uzdravit.